Jeho podíl na vzniku fusion music, která spojuje jazz, rock, klasiku a lidovou hudbu z celého světa, je tak velký, že soubory, které vedl, Mahavishnu Orchestra, Free Spirits a Shakti jsou už dnes považovány za základní kameny jazzové historie.
"Je to jako když malujete nebo děláte sochy," vysvětluje McLaughlin podstatu své hudby. "Jen místo nějakého materiálu přenášíte své myšlenky a emoce do zvuku."
Zvláště skupina Shakti otevřela už při svém prvním zrození v druhé polovině sedmdesátých let úplně nové obzory v chápání indické hudby a pomohla Evropě a Americe pochopit, že existuje i jiná a neméně zajímavá civilizační kultura než je ta naše.
Jak jste se dostal k indické hudbě?
Já jsem byl kluk ze zapadákova a mým hlavní hudební spojením se světem bylo rádio. Myslím, že mi bylo asi 13 let, když jsem na kulturním programu BBC slyšel hudbu, která mi dodnes zůstala v paměti. Dnes vím, že to byla chrámová hudba z jižní Indie.
O pár let později přišli Beatles a z indické hudby se stala móda.
To už jsem měl za sebou pořádně dlouhou kariéru v britských bluesových a jazzových klubech. Bylo to hudební podhoubí, ze kterého vyrostly v polovině šedesátých let desítky velkých jmen. Od lidí z Cream po Roda Stewarta. Beatles byli pro nás důležití tím, že nám pomohli rozšířit mysli. Jako hippies jsme objevovali nové světy včetně drog a LSD.
Hovoříte o tom hodně otevřeně!
Já se za to nestydím. Patřilo to k době a poznávání světa. Všichni jsme tehdy hledali nějaký nový smysl života. Paradoxně to byla právě Indie, která mě zájmu o halucinogenní drogy zbavila. Znovu jsem objevil indickou hudbu, ale nezůstal jsem na povrchu. Pochopil jsem, že do ní nikdy neproniknu bez širších souvislostí, bez osvojení si tamního duchovního vědomí. Našel jsem si nejen indického učitele hudby, ale začal jsem se věnovat i meditacím a józe. Dneska jsou pro mě meditace a modlitby stejně důležité jako potrava. Nemůžu bez nich být. Ale abychom si rozuměli, já nejsem žádný anglický Ind. Indie je pro mě především inspirace. A to platí nejen o životě, ale i o hudbě.
Původní kvartet Shakti představoval víc Indii než euroamerickou hudbu.
Vás k té představě svádí tehdejší instrumentace - akustická kytara, housle a dvoje indické rytmické nástroje. Ale vnitřní struktury naší hudby byly tu indické, tu evropské. Dnes je ten posun k moderním hudebním prostředkům silnější. Místo houslí máme elektrickou mandolinu a používáme i vokál. A já jsem začal hrát i na elektrickou kytaru se syntezátorem. Dá se říct, že jdu víc do elektroniky.
Znamená to, že se za těch třicet let hudební filozofie Shakti změnila?
Formálně nepochybně. Ale i na obsahu se odrazily moje životní zkušenosti. Každý proděláváme nějaký duchovní vývoj a prožíváme nějaké vnitřní proměny. Já svou duchovní transformaci neumím posoudit zvenku, to je spíš otázka pro publikum. Já mohu jen říct, že mám pozitivní dojem z toho, co v nových Shakti děláme.
Improvizujete?
Máme určité struktury, které naplňujeme hudbou. Podstata naší hudby je v hluboké radosti, kterou prožíváme, když spolu hrajeme, v náladách, které se přelévají mezi námi, v atmosféře, v níž naše hudba vzniká. Je to dialog beze slov.
Ale stejně je škoda, že se při všech svých hledačských výletech už nevracíte k blues.
Já už jsem někde jinde. Ani nevím, jestli to, co dělám je jazz. Právě jsem dokončil sólové album se symfonickým orchestrem a pochybuji, že se to dá nazvat jazz. Ale přesto je v tom jazz, stejně tak, jako je v tom blues. Už dávno nechápu blues v tom ortodoxním slova smyslu jako dvnáctitaktové schéma. Já ho vnímám jako pocit, jako vyjádření určitého druhu lidského údělu. Jiné blues je v Indii, Pakistánu, ve flamencu, v cikánské nebo slovanské hudbě.
Z toho, co říkáte, vyplývá cosi kritického k dnešnímu jazzu.
Víte, já už takových deset let nekupuju jazzové desky. Já prostě to, čemu se teď říká smooth jazz, nemůžu poslouchat. Je to prázdné, bez obsahu, bez sdělení. Je to je jen formálně dokonalá zvuková kulisa. Jazz byl úžasný v době, kdy v něm bylo vzrušení, emoce, bolest nebo radost. Dneska takovou hudbu nacházím úplně v jiných světech.
Představte si někoho, kdo nezná hudbu Johna McLaughlina. Kterou z těch desek, jež jste natočil, by někdo takový měl začít, aby do všho hudebního světa pronikl?
To je těžké. Znovu říkám, že já to zevnitř vnímám úplně jinak, než jak mě vnímají posluchači. Z těch prvních desek asi My Goal´s Beyond. Z období Mahavishnu Orchestra asi Visions Of Emerald Beyond, tu mám moc rád. Pak první tři desky Shakti. A z těch technických exhibicí asi Friday Night In San Francisco. Nicméně, jako každý muzikant mám nejraději to, co jsem vytvořil naposledy.
