Když lotyšská pěvkyně Elina Garanča v prosinci 2007 poprvé vystupovala v Praze, připravovala se na debut v Metropolitní opeře. Na svém pondělním recitálu v Obecním domě už se představí nejen jako hvězda této scény, ale i přímých přenosů do kinosálů. Také české publikum ji mohlo vidět v titulní roli Rossiniho Popelky, a především jako Bizetovu Carmen.
Ovlivnily přenosy vaši kariéru?
Bylo to neuvěřitelné. Po Carmen jsem dostala spoustu e-mailů třeba z Mexika, Argentiny, Nového Zélandu či Austrálie, takže to znamená, že projekce mohou zpěvákovi hodně zvednout popularitu. Na druhou stranu jsou dost stresující.
Jak se tedy daří zajistit, aby všechno klaplo?
Z představení, které předchází vysílání, se dělá zkušební záznam. Poté se můžeme ve studiu domluvit, co všechno by se mohlo nebo mělo změnit. Například Carmen je opera se spoustou pohybu a bylo důležité, abychom se třeba vzájemně nezakrývali.
V čem bylo studium Carmen náročné?
Šlo mi hlavně o to, aby každá árie měla jinou barvu, protože tak to Bizet zkomponoval. Navíc Carmen je dlouhá, a pokud máte tancovat a vůbec se hodně hýbat, tak na konci už jste jako po tvrdé sportovní přípravě. Na první zkoušce s tancem jsem myslela, že omdlím, protože mé tělo na něco takového nebylo připravené. Hned druhý den jsem šla do fitness centra, abych se dostala do fyzické kondice. Některé opery připomínají trénink na olympijské hry.
Je pro seveřanku těžší dostat se Carmen pod kůži, než by to bylo pro zpěvačku z jižních zemí?
Rozhodně ne. Záleží na temperamentu, nikoli na místě, kde jste se narodili.
Na koncertu zazní hodně španělské hudby, z níž je ostatně sestavené i vaše nové CD. Čím vás tato kultura přitahuje?
Všechno začalo filmovým zpracováním Carmen s Julií Migenes aPlácidem Domingem. Navštívila jsem pak různé země, ale jenom ve Španělsku jsem si říkala, to je ono. Navíc můj manžel, dirigent Karel Mark Chichon, pochází z Gibraltaru, takže vyrostl "v sousedství".
Cítíte se svobodněji, když diriguje manžel?
Ano, protože on už ráno ví, jaký bude můj hlas. Také se ho kdykoli mohu zeptat, kdežto s jinými dirigenty si musím smluvit schůzku.
Donedávna jste žila ve Vídni, kterou jste si velmi pochvalovala. Proč jste se tedy loni odstěhovala?
Protože hudební svět je malý a já jsem měla pocit, že ztrácím soukromí. Na veřejnosti mě lidé často poznávali a sdělovali mi, že mě viděli v opeře. To je jistě všude, ale Vídeňané obzvláště milují operní pěvce a hudebníky.
Nicméně právě Vídeňané vás nedávno vybučeli za to, že jste odřekla účast na galakoncertu na počest odcházejícího ředitele Vídeňské státní opery. Zaskočilo vás to?
Je zvláštní, když se bučí na někoho, kdo není na jevišti. Mnozí lidé mi pak říkali, že hněv patřil spíše řediteli Holenderovi za způsob, jakým mé odřeknutí oznámil. Každopádně mě tato událost definitivně poučila o tom, že jsem asi slavnější, než jsem si myslela. Dělám profesi, v níž má každý právo mě posuzovat. Ale já si ponechávám právo dělat vlastní rozhodnutí. Nikdy jsem nic neodřekla z rozmaru, pouze kvůli nemoci.
Jak se vyrovnáváte s takovými příhodami, které se ihned šíří po internetu?
Můj bratr říká, že opera je prostě opera a že skutečný život je jinde. Publikum vždycky bude chtít nějaké to drama, intriky, klepy. Mám tedy své domovy ve Španělsku avLotyšsku, svou rodinu, zahradu a kočku Carmencitu. Soustředím se na přátelství a na lásku.
