Budoucí hvězda filmů Limonádový Joe, Partie krásného dragouna nebo Účastníci zájezdu, dlouholetá členka Městských divadel pražských, si psala osobní záznamy od šestnácti let. Úryvky z nich, které autor knihy se svolením hereččiny dcery zveřejnil, podávají o Květě Fialové mnohdy osobnější svědectví než její hovory s hereckým kolegou ze Slováckého divadla.
Někdy jsou zápisky prosté, věcné, stručné. Třeba 16. prosince 1945: „Koupila jsem vánoční stromeček, v biografu anglický velkofilm.“ Na Štědrý den pak dostala „fousáče“ rukavice, knížky a bambulky. Jindy se naopak vyzná z pocitů, v korespondenci s otcem zmíní, jak v deníku prosila o smrt, ale pak přišel jeho dopis – „a já žila dál a zrovna krásně svítilo slunko a byla bych pažema objímala celý svět a líbala celé nebe. Nu vidíš, jaký jsem blázen“.
K únoru 1948 se váže výstižná poznámka: „Do čistírny a do školy, vyhodili nás, je stávka – hlupci.“ A dojemně přesné je vyúčtování za leden 1958: „Gáže 1 100, film 900, 200 mamičce, 200 švadlena, 100 nádobí nové, 20 kniha, 20 punčochy.“
Kombinací deníkových útržků a dialogu s Kubáníkem se mozaika doplňuje. Vyplyne z ní, že zprvu často zmiňovaný Jánošík byl hereččin spolužák Karel Hlušička nebo že zápis „generálka na Caesara – zpívám trapně, 1. dějství divné, padá mi paruka“ se vztahuje k jejím začátkům v Divadle ABC, kam ji přivedl Jan Werich, od kterého slyšela „nejkrásnější větu mého života – Potřebuju vás už od včera“.
Nechybějí známé i bolestné okamžiky jejího života včetně znásilnění ruskými vojáky, od něhož se odvíjel její příští vztah k mužům. Fialová tu vyjadřuje svou náklonnost vůči gayům, kterým říká „vegetariáni, protože na nás baby nemají chuť“, zatímco „heteráky nemám ráda, to je zvoranej poddruh“.
Vyjadřuje se upřímně, ale vlídně a s chápavým nadhledem lidské zralosti, i když odhaluje profesní zákulisí. Nejen kolegy z divadla charakterizuje trefnými postřehy – kdo byl největší svůdník, kdo a proč byl ve straně. Mladému Václavu Havlovi říká něžně „beránek boží“ a jeho neúspěšný pokus o vzájemné sblížení komentuje „šátral, šátral, ale nedošátral“. V deníku s datem 29.12. 1989 pak stojí: VAŠEK je prezident.
Od roku 2014 převzal za nemocnou Fialovou zápisky sám Kubáník. To už je jiný styl, smutné svědectví o pozvolném odcházení až do posledního dechu. Květa Fialová zemřela 26. září 2017.
