Lidem je to jedno: McEwanových knih se prodají statisíce a točí se podle nich filmy, v nichž hrají ti nejlepší herci. Z McEwana se v Británii stalo jakési rodinné stříbro, jehož kvalita je zaručena samotným jménem.
Nebylo tomu tak vždy. McEwan debutoval v polovině 70. let dvěma knihami povídek, po nichž následoval román Betonová zahrada. Příběh čtyř sourozenců žijících v domku na okraji města s mrtvou matkou, kterou v obavě z dětského domova ukryjí pod betonovým sarkofágem ve sklepě, vynesl McEwanovi přídomek básník perverze.
Ten potvrzoval i dalšími romány. Všechny spojuje jedno: nevypočitatelná vůle McEwanových hrdinů i překvapivě vynalézavé makabrozity ničí pečlivě vypočítané plány i představy naivních čtenářů, kteří vždy doufali v tu lepší část lidského já.
V posledních knihách jako by se autor trochu zklidnil. Nastolil tiché pozorování lidských osudů a mnohem větší roli nyní hraje náhoda. Jenže ztišení je jen zdánlivé: například v předchozím románu Pokání musí hrdinka nést celý život vinu za jediný nepředložený čin, spáchaný z nerozvážnosti a zjitřené představivosti. A v novele Na Chesilské pláži zase život dvou mladých lidí navždy změní nevydařená svatební noc.
Co bylo před hippies
V roce 1962 vládnou v Británii labouristé a USA mají mladého a populárního prezidenta Kennedyho. Světem hýbe závod v jaderném zbrojení mezi Sovětským svazem a Spojenými státy. Po hippies, studentských revoltách, volné lásce a antikoncepční pilulce zatím ani vidu, ani slechu. Mládí je přítěží, nikoliv výhodou a na uvolnění atmosféry ve společnosti si budou muset Edward a Florence ještě pár let počkat. Jak McEwan s autorským odstupem podotýká hned v první větě, „hovor o sexuálních problémech prostě nebyl možný“.
Ti dva by snad nemohli být více odlišní. Edward je synem ředitele venkovské školy a po absolutoriu na gymnáziu dá před prestižními univerzitami přednost mumraji hlavního města, kde vystuduje historii se specializací na středověké náboženské kulty. Poslouchá blues a i Beatles jsou na něj moc měkcí. Florence je z rodiny úspěšného byznysmena a akademicky založené filozofky, jejíž největší vášní je hra na housle v kvartetu, jež dala dohromady. Potkají se náhodou v Oxfordu na shromáždění členů Hnutí za jaderné odzbrojení.
Edward se stane členem spíše ze zájmu o pohlednou dívku než o politiku. Nikdy nebyl dál než ve Skotsku a v rodině své milé se uvede tím, že poseká trávu a naštípá dříví do zásoby. Zato ve Florencině rodině se vždy hodně cestovalo. Teď spolu oba sedí u večeře v hotelu s výhledem na Chesilskou pláž, slavnou, 29 kilometrů dlouhou kosu pokrytou oblázky. Velikost kamenů se liší podle místa: na jednom konci jsou oblázky jako pěst, o kus dál jen jako kulička hrachu. Edward s Florence plánují, že se po večeři půjdou projít a onu pověstnou různorodost prozkoumají.
Noc plná nedorozumění
Než však k tomu dojde, bude třeba přikročit ještě k jedné záležitosti, totiž k prvnímu manželskému aktu. Ani tady se nemůže přístup novomanželů více lišit. Edward k němu vzhlíží s nadějemi, že se konečně vyplní všechny jeho fyzické tužby, jimiž trpěl v předcházejících měsících a které nakonec byly rozhodujícím impulzem k tomu, aby Florence požádal o ruku.
Ta nadcházející události vyhlíží s obavami: ani ona nemá v tomto ohledu pražádné zkušenosti. Když k tomu přidá čtenář nesmělost diktovanou dobou, jíž stále velí morálka zastydlé viktoriánské éry (již ostatně Florence obdivuje), a autorovu nemilosrdnou ruku, která hlavní hrdiny v rozhodujících chvílích stlačí pod hladinu, místo aby je podržela nad vodou, musí mu být jasné, že to nemůže dopadnout dobře.
Edward i Florence se dopustí řady chyb, které nejsou nijak závažné a daly by se snadno odčinit - kdyby si ovšem byla jedna či druhá strana vědoma toho, že jde o nedorozumění, nikoliv o úmysl. Edward si jejich vztah vykládá především fyzicky: v manželství se mu konečně dostane Florencina těla.
Jeho manželka však k tělesným záležitostem přistupuje s hnusem a strachem; když dojde na věc, neví, jak si vykládat Edwardovo chování. A Edward, raněn ve své mužské pýše, nedokáže Florence odpustit trapnou situaci a nedostatek empatie nahrazuje siláckým vystupováním. Na slavnou pláž se nakonec podívají, nejde však o romantickou procházku, o které mluvili před večeří, ale o pěkně ostrou výměnu názorů, jejímž výsledkem je naprostý zvrat v jejich životech.
Morálka, která ničí štěstí
Na Chesilské pláži lze číst ve dvou rovinách. Buď jako obraz Británie 60. let 20. století ještě před sexuální revolucí, po níž k podobným scénám z novomanželského života stěží může dojít, nebo obecně jako příběh o nedospělosti, neporozumění a neschopnosti velkorysosti.
Viděno optikou uvolněné atmosféry počátku nového tisíciletí, v němž lze všechny informace o sexu sehnat pomocí několika kliků myší, se rozsahem nevelký McEwanův příběh jeví jako jen stěží uvěřitelná a snad i trochu banální historka o jedné nevydařené svatební cestě, nad kterou se dá s klidem mávnout rukou: hádky a selhání se přece stávají a Edward s Florence se jistě brzy usmíří.
Ovšem když se na vše podíváme očima tehdejší atmosféry, uvědomíme si, že jsme svědky obrovské tragédie dvou mladých lidí, kteří žili v době, kdy na jejich problémy neexistoval lék. McEwan tu viní tehdejší společnost z toho, jak upjatou morálkou dokázala ničit štěstí, a zároveň lituje Edwarda i Florence až do konce jejich životů. Svou přezdívku si pořád zaslouží: jen perverze je teď místo lidské povahy skryta v náhodách osudu.
IAN MCEWAN: Na Chesilské pláži
Přeložil Ladislav Šenkyřík. Odeon, Praha 2007, 160 stran, doporučená cena 229 korun
Hodnocení MF DNES: 90 %
