RECENZE: Záměrné pohřbívání ponorky Kursk budí užaslý hněv

Proč vlastně chodit na film Kursk, když je případ zkázy ruské ponorky tak známý, že nelze doufat ve šťastný konec? Právě proto.

Na rozdíl od smyšlených katastrofických snímků, kde hrdina v hodině dvanácté zachrání půl světa, má totiž Kursk k dobru trvalé vědomí, že se to skutečně stalo. A s každou další nadějí pro námořníky, kteří přežili oba výbuchy a čekají na záchranu, se stupňuje pocit užaslého hněvu nad jejich víceméně záměrným obětováním.

Jinak je film Thomase Vinterberga pojatý konvenčně, od kresby rodinné idyly ústřední postavy přes reptání na poměry, neboť zase nepřišla výplata, po projev soudržnosti na svatbě jednoho z členů posádky. Tíseň se dostaví brzy po vyplutí, kdy velení odmítá reagovat na přehřátí torpéda, a od té chvíle se užaslý divák neustále ptá: Proč? Proč?

Opakovaně marné pokusy ruských záchranářů zrazovaných sešlou technikou i nechuť Kremlu vůči nabízené pomoci Britů a Norů ukrajují vzácný čas i kyslík, pro jehož zásobníky se ve vypjaté scéně plave dlouhé minuty pod vodou.

Nicméně nejpůsobivější boj se nevede v modelové izolaci na dně Barentsova moře, jehož mrazivost z plátna takřka dýchá, nýbrž na souši, kde zoufalí příbuzní čekají tak dlouho na jakoukoli zprávu, až se proti autoritám vzbouří.

Ne náhodou se za rovnocennou partnerku Matthiase Schoenaertse, jenž velí trosečníkům v hlubině, považuje Léa Seydouxová v roli jeho odhodlané těhotné manželky, která prvorozeného syna vláčí s sebou na sousedské porady, kde starší generace doporučuje věřit a čekat, na úřady obrněné mlčením, na mítinky s armádním velením, které lže pozůstalým do očí.

Kursk

60 %

Belgie / Lucembursko, 2018, 117 min

Režie: Thomas Vinterberg

Scénář: Robert Rodat

Hrají: Matthias Schoenaerts, Léa Seydoux, Colin Firth, Max von Sydow, Michael Nyqvist, Peter Simonischek, Martin Brambach, Guido De Craene, Geoffrey Newland, August Diehl, Steven Waddington a další

Kinobox: 73 %

IMDb: 6.6

Francouzská herečka působící velice autenticky zosobňuje vlastně generační předěl mezi Rusy trpnými a Rusy vzdornými, navíc předěl, který v silné závěrečné scéně přebírá pokolení dětí. Jestli šibeniční humor silných mužů na prahu smrti zavání heroickou licencí, civilní rebelie účinkuje přirozeně.

Ovšem jinak má Kursk běžné neduhy evropských koprodukcí, počínaje opatrnou vyvážeností „zla“ a „dobra“ a konče angličtinou, jež tu připomíná spíše jednací řeč Bruselu než jazyk slovanských emocí.