Už potřetí během půldruhého roku zveřejnilo nakladatelství Atlantis knížku, která dokládá, že Čechopařížan Milan Kundera je na naší literární scéně přítomen, přestože mnozí čtenáři postrádají systematické vydávání jeho románů v češtině.
Některé z Kunderových esejů z francouzsky psaných souborů Umění románu (1986) a Zrazené testamenty (1993) vyšly počeštěny autorem v časopise Host. Vedle prvního, českým čtenářům už známého textu Kastrující stín svatého Garty obsahuje nově vydaný svazek tři Kunderovy české premiéry: Překlad jedné věty vyšel ve Zrazených testamentech s titulem Věta.
Doplněn je článkem Umění věrnosti, zveřejněným v listu Le Monde (1994). Jako epilog zařadil autor úvahu Hranice nepravděpodobného už není střežena, která je součástí francouzského souboru Le rideau (Opona, 2005).
Cenný počin
Jakýsi antikunderovský syndrom, dožívající z předlistopadového disentu, se v Čechách v 90. letech projevil i v médiích. V době, kdy se publicisté měli Kundery zastat, mlčeli. Teď se naopak rozplývají nad obnoveným uvedením hry Jakub a jeho pán či kladou diskusní otázku, zdalipak je v Česku vůbec možné o Kunderovi diskutovat. Právě v takovýchto chvílích je české vydávání jeho textů cenným počinem.
Výběr obsahu tří svazků Kunderových esejů z nakladatelství Atlantis má logiku. Knížka Můj Janáček (2004) se až na výjimku jednoho špatně argumentujícího hlasu setkala s příznivými reakcemi i u muzikologů. Ke Kunderovu úsilí zbavit Janáčkovy opery folklórního nánosu se dnes ve světě přiklánějí přední režiséři. Podobně jako ve svazku Zneuznávané dědictví Cervantesovo (2005) je tématem eseje Kastrující stín svatého Garty zneuznávané (zrazené) dědictví Franze Kafky.
Oslavování spisovatele Maxe Broda za to, že jeho zásluhou nám zůstala uchována Kafkova díla, je jednou stránkou věci. Druhou, méně lichotivou, představuje podle Kundery svévole, s jakou Brod v životopisném románu o Kafkovi Čarovná říše lásky, ve kterém je Kafka ztělesněn v postavě Garty, učinil ze spisovatele „světce“ a „náboženského myslitele“. Ona svévole, s níž Brod pro vydání Kafkových deníků cenzuroval autorovu zmínku o nevěstinci, protože -ptá se Kundera - „Může světec chodit do bordelu?“
V souladu se svým pojetím literatury, podle něhož bychom dílo neměli vykládat zúženě jen s ohledem na autorův životopis, sahá Kundera k pojmu „kafkologie“. Brodovo mylné konstatování, že „Kafka pro nás trpěl“, a jeho nejrůznější kafkologické modifikace totiž způsobily, že „Kafka se stal patronem neurotiků, zachmuřenců, neduživců a anorektiků, patronem sofistikovaných pozérů a hysteriků“. Kunderův ironický doušek navrch: „Životopisci neznají sexuální život svých vlastních manželek, ale myslí si, že vědí všechno o pohlavních tajemstvích Stendhala nebo Faulknera.“
Kafka se bavil
Kundera si dal práci a odhalil, že prazvláštní sorta kafkologů nejvydatněji cituje Kafkovy deníky a dopisy, minimálně pak jeho romány. V Čechách, kde obliba v biografickém nimrání a kult „autentické“ deníkové literatury katapultovaly řadu průměrných knih na špici bestsellerů či anket, bychom tomuto Kunderovu zjištění měli bedlivě naslouchat.
Milan Kundera vede čtenáře Kafky k tomu, aby odhodili balast interpretací. Kafka pro nás podle Kundery netrpěl, nýbrž se bavil. Ovšem zábava, humor a smích zjevně nejsou slučitelné s náboženstvím, jak se nejnověji ukazuje ve sporu o karikatury Mohameda. Jinak přistupuje k věci Kundera. Už v 60. letech si vykoledoval od Jana Lopatky výtku za „profánnost“ povídek Směšné lásky.
Navíc Kunderův výklad Kafky se staví, řečeno s Nietzschem, proti mravnímu kleštěnectví. Kafka, jehož skutečnou podobu zamlžil Brod Kastrujícím stínem svatého Garty, není bezpohlavním mesiášem. Naopak, podle Kundery pro nás Kafka jako první objevil komično jevu, který lze coby prostředek rozmnožování lidstva povýšit na svátost: objevil pro nás komično sexuality.
Dobře je proto do svazku vybrán další esej z francouzsky psané knihy Zrazené testamenty. Cílem stati Překlad jedné věty, stejně jako článku Umění věrnosti, není jen hnidopišsky upozornit na nepřesnou práci dvou překladatelů Kafkova románu Zámek do francouzštiny. Kundera zvolil na ukázku pasáž, popisující sexuální akt, z jejíhož překladu je patrné, jak silnou tendenci mají překladatelé k sentimentalizaci a melodramatizaci původního textu.
Jeho domněnka na okraj, že v Čechách je umění překladu na vysoké úrovni stejně jako dřív, je jediné, v čem autor žel nemá úplnou pravdu.
