Právě Serranovy (1950) fotografie jsou patrně největším kulturním šokem, jaký lze v letošní letní sezoně v Praze najít. Především kvůli slavnému záběru s názvem Kristus v moči, zachycujícímu umělohmotný krucifix ponořený do tělní tekutiny autora. Ve většině zemí, kde byl vystaven, vyvolal skandál. V roce 1989 se míra společenské únosnosti tohoto díla projednávala v americkém Senátu.
Výstava je putovní. "Reakce se lišily od jedné země ke druhé," říká k tomu Bjorn I. Follevaag z norské Nadace 3,14, která přehlídku produkuje: "V Litvě si arcibiskup vyžádal od ministra kultury, aby byl Kristus v moči z výstavy odstraněn. Ve Skandinávii zase pobouřeně reagovali na cyklus Márnice." V něm Serrano fotografoval rozpitvané mrtvoly - třeba člověka spáleného na uhel nebo zavražděného rozbitou lahví. Pro většinu lidí odpudivé téma ovšem zpracovává tak esteticky, jako by zobrazoval tu největší krásu světa.
Stejně Serrano přistupuje i k záběrům tělíček nenarozených dětí, členů Ku-klux-klanu či bizarních sexuálních objektů: stará žena se tulí k penisu mladého muže, zatímco na jiném snímku muž provádí orální sex přímo sám sobě. Koordinátor výstavy Vít Havránek říká: "Serrano ve skutečnosti není žádným zhýralcem. Pouze zjišťuje, nakolik je umění únosné pro politiku a média. Zaběhnutý umělecký provoz atakuje a zpochybňuje."
Také podle Bjorna Follevaaga Serranovy snímky skandální nejsou: "Skandální naopak je, jak zacházíme sami se sebou. Náboženské instituce odmítají uznat, že máme fyzické tělo, bezdomovci, Romové a Indiáni jsou vytlačováni ze společnosti, smrt uzavíráme do nemocničních sálů. Tělu jsou vlastní pachy, a my se přitom pokrýváme vrstvou parfémů."
Výstava Scenérie & Hráči tak kontroverzní není. Je to studijní sonda do dějin americké fotografie, podle jejích autorů ovlivněné "divadelností". Galerie hlavního města Prahy v ní pokračuje ve spolupráci s londýnskou galerií White Cube, která průřez uplynulými čtyřiceti lety připravila. "Jsou to fotografie dokumentární, ale současně i hrané. To je znejišťující pól, který u nás vůbec není rozšířený," vysvětluje téma výstavy její koordinátor Karel Srp.
Expozice začíná černobílými záběry ze šedesátých let od Diany Arbusové a Nan Goldinové, pokračuje barevnými pracemi Williama Egglestona, Cindy Shermanové, Tiny Barneyové či Larryho Sultana. Sjednocujícím motivem fotografií je původní všednost událostí, které autoři zdramatizovali do výsledné obrazové podoby. Někde je manipulace aktéry jasnější, jinde realita a fikce splývají. Divák tak často musí zdánlivě obyčejný snímek dešifrovat, aby se dopátral jeho pravé podstaty.
"Už v sedmdesátých letech se začaly přehodnocovat dokumentární fotografie Eugéna Atgeta z počátku století. Od té doby jsou chápány jako umělecké dílo. Napětí mezi skutečností a teatralitou je pro Ameriku velmi specifické," doplňuje Srp. Některé záběry Nan Goldinové a Cindy Shermanové už byly v Praze k vidění, jiné jsou zde poprvé. Práce ostatních autorů pak v takto uceleném souboru mají v Česku premiéru. Obě výstavy doplňují katalogy a trvají do 16. září 2001.
| Andres Serrano: Podoby zla Dům U Zlatého prstenu, Týnská ulice 6, Praha 1. |
| Scenérie a hráči: Divadelní mnohoznačnost v americké fotografii Staroměstská radnice, 2. patro, Staroměstské nám. 13, Praha 1. |
Stejně Serrano přistupuje i k záběrům tělíček nenarozených dětí, členů Ku-klux-klanu či bizarních sexuálních objektů: stará žena se tulí k penisu mladého muže, zatímco na jiném snímku muž provádí orální sex přímo sám sobě. Koordinátor výstavy Vít Havránek říká: "Serrano ve skutečnosti není žádným zhýralcem. Pouze zjišťuje, nakolik je umění únosné pro politiku a média. Zaběhnutý umělecký provoz atakuje a zpochybňuje."
Také podle Bjorna Follevaaga Serranovy snímky skandální nejsou: "Skandální naopak je, jak zacházíme sami se sebou. Náboženské instituce odmítají uznat, že máme fyzické tělo, bezdomovci, Romové a Indiáni jsou vytlačováni ze společnosti, smrt uzavíráme do nemocničních sálů. Tělu jsou vlastní pachy, a my se přitom pokrýváme vrstvou parfémů."
Výstava Scenérie & Hráči tak kontroverzní není. Je to studijní sonda do dějin americké fotografie, podle jejích autorů ovlivněné "divadelností". Galerie hlavního města Prahy v ní pokračuje ve spolupráci s londýnskou galerií White Cube, která průřez uplynulými čtyřiceti lety připravila. "Jsou to fotografie dokumentární, ale současně i hrané. To je znejišťující pól, který u nás vůbec není rozšířený," vysvětluje téma výstavy její koordinátor Karel Srp.
Expozice začíná černobílými záběry ze šedesátých let od Diany Arbusové a Nan Goldinové, pokračuje barevnými pracemi Williama Egglestona, Cindy Shermanové, Tiny Barneyové či Larryho Sultana. Sjednocujícím motivem fotografií je původní všednost událostí, které autoři zdramatizovali do výsledné obrazové podoby. Někde je manipulace aktéry jasnější, jinde realita a fikce splývají. Divák tak často musí zdánlivě obyčejný snímek dešifrovat, aby se dopátral jeho pravé podstaty.
"Už v sedmdesátých letech se začaly přehodnocovat dokumentární fotografie Eugéna Atgeta z počátku století. Od té doby jsou chápány jako umělecké dílo. Napětí mezi skutečností a teatralitou je pro Ameriku velmi specifické," doplňuje Srp. Některé záběry Nan Goldinové a Cindy Shermanové už byly v Praze k vidění, jiné jsou zde poprvé. Práce ostatních autorů pak v takto uceleném souboru mají v Česku premiéru. Obě výstavy doplňují katalogy a trvají do 16. září 2001.
 Budapešť (Model), 1994 |
 Dějiny sexu (Christiaan a Rose), 1996 |
 Kristus v moči, 1987 |
 Bílý Kristus, 1989 |
 Kulturistky (Lesa Lewis), 1998 |
 Uvězněné mozky, 1985 |
 Budapešť (Jezero), 1994 |
 Sperma & krev II, 1990 |
 Márnice (Ubitý k smrti III), 1992 |
