Vzpomenete si ještě na pocit, s jakým jste zůstal před šestnácti lety v Německu, když vám náhle a neočekávaně Československo zavřelo cestu domů? Juraj Kukura Vystudoval herectví a v letech 1976 - 1984 působil v činohře Slovenského národního divadla v Bratislavě. Zahrál si mimo jiné ve hrách Král Lear, Strýček Váňa, Zlatý kočár a Revizor. Dnes si užívá plavby na jachtě. Netají se už třiadvacetiletou náklonností k manželce a také k synovi Filipovi a zlatému retrívrovi Maximiliánovi.
Často... Natáčel jsem v Mnichově koprodukční film Via Mala a protože se natáčení protáhlo, bylo nutné prodloužit roční vízum. Jenže jednoho krásného rána jsem zjistil, že Filmexport, který mimochodem tuhle smlouvu se zahraničním partnerem podepsal, mi už prodloužení nevyřídil. Pro mě bylo závazné film dodělat, nemohl jsem najednou skončit, ale znamenalo to zavřené dveře domů. Vzpomínám na to nerad.
Na co jste myslel v první chvíli, když jste se to dozvěděl?
Narodil se 15. března 1947.
Ve výrazných rolích se objevil ve filmech Zběhovia a pútníci, Koncert pre pozostalých, Stíny horkého léta, Božská Ema a v televizi - Kean, Ztráty a nálezy, Mário a kouzelník.
V roce 1985 zůstal nedobrovolně i s rodinou v Mnichově. Dnes žije v Hamburku, kde pracuje jako divadelní a filmový herec.
V zahraničí natočil mimo jiné snímky Otto - Der Liebesfilm, Hotel Paradise, Divocí padesátníci, Workoholic, některé díly detektivního seriálu Tatort, Klinika pod palmami, Klassentreff, Helikop, na Slovensku nedávno televizní snímek Volnomyšlenkář a Fragmenty z malého města odehrávající se v Kukurově rodišti v Prešově.
Z nabídnuté divadelní spolupráce s Janem Hřebejkem sešlo, zato se Kukura intenzívně věnuje moderování pátečních vydání pořadu České televize Přesčas.
Věděl jsem jen to, že stojím na ulici a nemám se na koho obrátit, aby mi půjčil pár korun. To člověka tak zaskočí, že chvíli trvá, než se vzpamatuje a je schopný jednat.
Když jste se vzpamatoval, co jste nejdřív udělal?
Hlavně jsem věděl, že musím najít byt. Ale nevěděl jsem ani to, kolik stojí.
Ale sehnal jste ho?
Samozřejmě, nic jiného mi nezbývalo. To bylo v Mnichově. Šel jsem se na byt podívat a líbil se mi, majitelé byli taky velmi vstřícní. Jen jsem si neuvědomil, že je zima, venku plno sněhu a auta v něm nejezdila tak hlučně. O pár týdnů později jsem šílel. Sníh slezl a za okny byl takový rámus, že se nedalo pomalu ani promluvit. To byly moje první zkušenosti.
I zasloužilého umělce mi vzali
Nesnažil jste se o návrat?
To už pak nejde. Mluvil jsem o tom jednou s Honzou Třískou. On sice odchod z republiky plánoval, ale jeho situace byla obdobná. Zabouchl dveře - a v ruce měl jen plavky. Musel začít znovu. Dovedete si to představit?
Přiznám se, že nedovedu.
Stejně rozporuplné pocity zažíváme i při návratech. Jeden známý zůstal v Americe. Vždycky snil o tom, jak se bude moci vrátit. Že půjde ke kamarádovi, zazvoní a řekne - jdeme do naší hospody Fajka na pivo... Pak po letech skutečně přijel, zazvonil u kamaráda, ten otevřel a za ním se batolily děti, v kuchyni bublala bramboračka. Nemůžu na pivo, povídá, vidíš, mám tu děti a práci. Známý smutně zabouchl dveře a šel do Fajky sám. Jenže Fajka nebyla. Byla zrušená. Takové jsou návraty.
Upřímně řečeno, tenhle smutek zažívá dnes a denně i Čech, že jde do své hospody a ona je zrušená... Ale to jen tak na okraj.
Odešel jsem jen se vzpomínkami. To bylo jediné, co mi nevzali. Sebrali mi dům, práci, pověst. Vymysleli si na mě, že točím v cizině porno, dokonce zasloužilého umělce mi sebrali.
No, toho snad není proč litovat...
Asi ne, jde jen o princip. Ale ještě jedno chci říct - za celý ten čas, co jsem byl venku, se mi neozval jediný z mých přátel doma. Proto nemůžete říct o příteli, že byl vaším kamarádem, když teď už jím není. Kamarád je buď pořád kamarád, i v nouzi, anebo jím nikdy nebyl.
Je tam der nebo die?
Vy jste pak začal hrát v Německu poměrně brzo...
Měl jsem štěstí, že jsem nemusel začínat od maličkých roliček. To bylo tak. Ještě před tou nedobrovolnou emigrací za mnou ve slovenské televizi chodil jeden režisér, abych zahrál postavu Antonia ve Websterově Vévodkyni z Amalfy. Řekl jsem mu - nezahraju. Za prvé, je to nejhloupější postava, na jakou jsem narazil, protože ten člověk je hrozný dobrák, má neuvěřitelně prostý rejstřík a nedá se vlastně hrát. Ostatní figury mají své rozpory, vášně, drama, Antonio ne. A za druhé, je to ve verších a v tom já nejsem moc kovaný. Nakonec mě zlomil. Dalo mi to strašně zabrat, verše mi nešly do hlavy... Příšerné!
Jak to souvisí s vaším nástupem v Německu?
Souvisí. Představte si, že když jsem tak zůstal trčet venku, přišel za mnou jednoho dne německý režisér Peter Zadeck. A povídá mi - poslyš, Juraji, budu intendantem v divadle v Hamburku a mám pro tebe skvělou nabídku. Já povídám - a co? A on na to - Antonia ve Vévodkyni z Amalfy. V němčině, ve verších!
To jste měl asi radost.
Já na něj tupě hleděl, v té mnichovské kavárně, a myslel jsem si - to snad není možné. Ta role je mi snad osudná.
Jak jste to vyřešil?
No to víte, že jsem to vzal. Rád. S hrůznými pocity, jak budu stát na scéně vedle těch rodilých Němců a soukat ze sebe německy Websterovy verše. Ale naučil jsem se to. Jako automat jsem to do sebe natáhl, verš za veršem. I s tím přísným řádem němčiny, slovosledem, minulými časy... Přišla premiéra a já stojím v zákulisí a najednou si říkám - ježíši, je tam der nebo die? Ale už jsem neměl čas, musel jsem vyjít na scénu a něco říct. Naučilo mě to vypínat - prostě nemyslet, jen říkat text.
Takže vás Hamburk spasil?
Doslova. Vždyť jsem tam zůstal s ženou, s šestiletým synem Filipem, který se právě chystal do školy, musel jsem je nějak zabezpečit. Hamburské divadlo mi dalo na čtyři roky existenční jistotu.
Byl jsem tam jako to tele
Německý národ má hodně jinou mentalitu, než je česká a slovenská. Dalo vám práci si na ni zvyknout?
Všude si musíte na něco zvykat. Mě bavilo tyhle národní nátury sledovat při koprodukčních projektech. Kupříkladu Francouzi. Když točí a přijde poledne, čili čas oběda, usednou, vytáhnou flašu vína a začnou pít. Kolem půl třetí dopijí a můžou zase pracovat. Člen německého štábu se na to dívá takovým zvláštním pohledem. Protože u nich, i když sebou taky mají pivo a víno, nepadá v úvahu, že by se takhle nehorázně chovali. Uprostřed práce! Půl hodiny na oběd - a basta. Neexistuje přetažená pauza.
Postřehl jste ještě nějaký jiný půvabný rozdíl?
Pohled na erotiku.
Povídejte!
Je to tak. Ale nebudeme to rozebírat. Vážně ne.
To je škoda...
Spíš vám řeknu, kdy jsem pochopil, že tyhle věci vnímají Němci jinak. Právě při Vévodkyni z Amalfy jsem měl s jednou kolegyní scénu, kdy mi vyznává lásku. A ona udělala to, co jsme ve slovenském divadle považovali za chybu. Najednou se otočí do publika a vyznání, určené pro mě, deklamuje divákům! Řeknu vám, já tam stál jako to tele. Připadal jsem si úplně k ničemu. To otevřené vysvětlování emocí publiku bylo pro mě absolutní novinkou.
Proč jste vlastně zůstal hned za humny a nezkoušel štěstí třeba v Americe, jako jiní vaši kolegové?
To je jednoduché. Protože bych nedostal takové příležitosti. Speciálně v Americe. Tam prostě přijdete a čekáte. Chodíte od konkursu ke konkursu a čekáte. Buďto děláte taxikáře, nebo umýváte nádobí, a čekáte. S výjimkou pár anglických herců, kteří uspěli, to tak je. Většina evropských herců tak dopadne - někdo uspěje za rok, jiný spíš za deset let, někdo vůbec ne.
Zůstal jste v Německu, hrál v divadle, točil po světě. Cítíte se dnes být hercem, který si může vybírat?
S tím výběrem je to těžké. Dobrých scénářů je málo. Není nutné čekat na výjimečné role, je třeba hrát dobře to, co máte k dispozici. Kromě toho už dávno neplatí, že když hrajete v dobrém filmu, uvidí ho spousta lidí. Záleží na dalších okolnostech. Nedávno jsem natáčel opravdu dobře napsaný rakouský film o golfových hráčích se skvělým obsazením. Televize to dávala až ve čtvrt na dvanáct v noci. Protože nebylo proti čemu ho nasadit. Chci tím říct, že kulturu a nabídku filmů dnes určují úplně jiné věci než je kvalitní scénář, především trh. Kdo si zaplatí přenos formule jedna, má ho tam. Druhá televize samozřejmě kontruje obdobným sportovním programem. A hotovo. Proto si myslím, že je úžasné, jak Česká televize producentsky podporuje český film. I mladé tvůrce. To všude není.
Mluvil jsem s Vinnetouem!
V devadesátých letech jste hrál zloducha ve filmu Vinnetou se vrací, kde se v hlavní roli opět objevil slavný Pierre Brice. Jaký je civilní Vinnetou?
Pierre Brice je zajímavý člověk a od chvíle, kdy ho znám, nepiju bílé víno, nýbrž červené.
Jak jinak, je dobré na krvinky...
To taky. Ale hlavně - nejvíc peněz se dá na světě utratit za cigára a kvalitní červené víno. A on mě naučil ho ctít. Pierrovi bylo už asi pětašedesát. Točili jsme kdesi ve španělské pahorkatině, dobrých padesát stupňů ve stínu. A jak už jsem vám říkal o tom hezkém francouzském zvyku při natáčení, přišel pan Brice, snědl oběd a otevřel si v tom vedru láhev vína. Už když jsem tu flašu viděl...
... byl jste opilý.
Ne. Ale chtělo se mi spát. A on, s elegancí Francouze, ji vzal, vypil a šel jezdit na koni. Šedesátník. Já byl u vytržení.
To víte, Vinnetou.
Právě, taky jsem se přistihl, že ho nepřestávám obdivovat. Nejen jako herce a člověka, ale spíš pořád jako hrdinu svého mládí. Vždyť já na něj chodil už v šedesátých letech!
Hodně jste cestoval, hlavně při natáčení seriálu o pilotech obchodních letadel Štastnou cestu. Co vám daly tyhle zkušenosti?
Víte, toho natáčení bylo tolik - v Grónsku, v Manile, v Tichomoří, v Americe, na Fidži... Jeden díl se točil čtrnáct dní, hlavní postava, kterou jsem hrál, měla vymezených sedm, osm natáčecích dnů. Nemůžete odejít na procházku, na vodní lyže, na loď, nic. Musíte být k dispozici, i když netočíte. Bylo to únavné. I ty nejluxusnější hotely se vám pak přejedí.
Ukázal jsem synovi své chyby
Časté cestování, velká svoboda, zájem žen, který ve vašem případě není tajemstvím... Dokáže to vaše žena trpělivě snášet?
Ano, mám v ní velkého tolerantního partnera. Ostatně, ona na řadu těch cest jezdívala už později se mnou.
Co vlastně dělá?
Nic zvláštního, je doma.
Takže ji spolehlivě uživíte.
No ano, ano, ona je poměrně skromná. Musím říct, že vždy byla a je mou velkou oporou.
V českém filmu natočeném podle Mňačkovy rozhlasové hry Jak chutná smrt hrajete velmi zaneprázdněného otce, který je zaskočen tragickým činem syna. Nedostal jste se někdy jako hodně zaměstnaný herec do podobné situace?
U nás to bylo trochu jinak. U mého syna, už když mu bylo patnáct, bylo jasné, že on je hlava rodiny. Moc jsem toho pro něj neudělal. Jen to, že jsem ho nevychovával, nechtěl jsem ho měnit. Také jsem mu ukázal všechny své chyby - nezavřel jsem dveře, když jsem se hádal, neschovával jsem před ním své problémy. Naštěstí se jim opravdu vyhnul, není netrpělivý a náladový jako já. Nechybuje jako já. Studuje, má velmi dobré výsledky a máme spolu dodnes skvělý kamarádský vztah.
Ne že bych se vás chtěla dotknout, ale přece jen už nejste úplný mladík. Udržujete nějak kondici?
Chodím do fitcentra, nepravidelně, ale chodím. Využívám návštěvu k tomu, že si tam obvykle přečtu noviny, Spiegel a Stern, scénář a podobně. Je to taková okrajová záležitost, ale příjemná.
Takže jste v zásadě spokojený muž.
Hlavně už uvažuju jinak než před lety. Když si dnes představím, že by se v mém životě nestalo nic víc, než hrát ve Slovenském národním divadle deset rolí v různých inscenacích, je mi úzko. Místo toho jsem celý ten čas v cizině dělal spoustu jiných věcí. Bylo to pestřejší.
Jste si tím jistý?
Víte, nedávno jsem potkal bývalého kolegu. Říkal mi - tak co děláš a jak se má Filip? A já mu řekl - studuje v Oxfordu a je výtečný! A on na to - tak vidíš, aspoň něco ti vyšlo... Už mám jiné uvažování než bývalí kolegové. Když jim se zdá hrozné, že nemám těch deset rolí, mně to přijde komické. I když oni to asi vidí jinak - možná i jako ospravedlnění sebe sama. Je to dáno odlišnými zkušenostmi. Mě život venku změnil. Ale fakt je, že ještě aspoň jednou bych rád praštil pořádně do porcelánu!
To už jsem kdesi od vás slyšela.
Protože to tak je. Prostě bych ještě jednou rád udělal něco, co lidi pořádně vyprovokuje, co bude v něčem ojedinělé, a přitom to nebudu dělat pro peníze. Jako byla postava v Máriovi nebo v Trháku s tím kouzelným songem Nech brouka žít...!
 Slovenský herec Juraj Kukura. |
 Slovenský herec Juraj Kukura. |
 Slovenský herec Juraj Kukura. |
 Slovenský herec Juraj Kukura. |
