Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kubišová: Nejsem žádná Johanka z Arku

  12:52aktualizováno  12:52
Na piedestal bojovnice na barikádách si mě postavil národ, nestoupla jsem si tam sama od sebe. A nikdo netuší, jak je mi vždycky stydno, když si uvědomím, že mě tam stále někteří lidé mají, říká zpěvačka Marta Kubišová. "Jenže já opravdu nejsem žádná Johanka z Arku, nýbrž obyčejná ženská. Na žádný pomník nepatřím."
Snad se za své postavení nestydíte? Bývalý režim vás nezlomil, nikdy jste si s ním nezadala. Po dlouhé době vám to lidé dali znát právě před dvanácti lety. Tehdy jste 21. listopadu zpívala z melantrišského balkonu Václavskému náměstí přeplněnému desetitisíci Pražanů. Stala jste se zase symbolem, jako už jednou po okupaci Československa v roce 1968... Vzpomínáte, jak to tenkrát v listopadu bylo?
Najednou za mnou do kanceláře Výstavby sídlišť hlavního města Prahy, kde jsem tehdy pracovala, přiletěli studenti v čele s Petrem Léblem. Paní Kubišová, musíte jít s námi na Václavák zazpívat hymnu. Domnívala jsem se, že budu zpívat pro pár lidí u sochy svatého Václava. Lébl mě však vedl do Melantrichu, a když už mě vystrkoval na balkon, tak mi Jirka Černý najednou povídá: Marto, to by chtělo malinkou modlitbičku! A tak jsem zazpívala i kousíček z Modlitby pro Martu. A teprve když jsem skončila, dostala jsem odvahu podívat se dolů. Viděla jsem dole hlavu na hlavě. A najednou se mi podlomila kolena.

Naplnilo těch následujících dvanáct let od listopadového převratu vaše tehdejší představy o politickém vývoji?
V červáncích se zdá všechno krásné. Intuitivně jsem tušila, že to nebude jednoduché, že starosti a velké překážky nás teprve čekají. Jenže jaké lumpárny se budou dít, to mě ani ve snu nenapadlo. Trochu jsem se bála, abychom se po zrušení železné opony nestali terčem zločinců z Východu i ze Západu. Že však naši lidé budou vykrádat své hnízdo a peníze si pak převádět do cizích bank, to přesahovalo moji chápavost. Byl to pro mě šok. Ale bývalý režim měl ohromnou schopnost mobilizovat se a regenerovat. A učinil tak okamžitě.

Neměla jste někdy pocit, že to, co jste prožila za komunistů, bylo z tohoto pohledu zbytečné? Zvláště když jste viděla, jak někteří lidé dokázali rychle převléci kabát?
Kdybych se zase dostala do stejné situace jako tehdy v devětašedesátém, zachovala bych se úplně stejně. I kdybych věděla o těch následcích, které potom přišly.

Ve vašem případě však platí přísloví, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě... Po letech se zase před vámi začaly otvírat dveře, znovu jste začala zpívat. Po listopadu jste dokonce působila v nejbližším okolí prezidenta.
Polovina národa snad měla pocit, že u Havlů bydlím, všichni společně snídáme, chodíme na oběd a na večeři, a proto jsem se ocitla na Hradě. Jenže tak to nebylo. Neměla jsem tam připravené žádné zázračné ucho, které by vyslechlo mou prosbu a pak ji hned splnilo. Smysl života v té době jsem hledala v tom, že pomohu, jak jen nejlíp dokážu.

A v čem byl dlouhá léta předtím, když jste nemohla vystupovat?

Deset let před listopadem se mi narodila Kačenka, smysl života jsem nemusela hledat. Věnovala jsem se dceři. Když jsem pak podruhé vstoupila do showbyznysu, tak největším problémem pro mě bylo zvládnout domácnost a dítě tak, abych měla čisté svědomí.

Co říkáte výroku Yvonne Přenosilové "Kdyby se postavilo do řady deset chlapů, tak já s Martou si neomylně vybereme toho nejhoršího..."?
Asi bychom si vždycky nevybraly toho nejhoršího, nýbrž toho stejného. Kdybychom se čtyřikrát nebo pětkrát vdávaly, tak to bude pořád stejný typ, i když bude fyzicky trošku jiný. A tak když se dozvím o někom, kdo se do manželství žene potřetí nebo počtvrté, říkám si, já už tedy ne. Nejsem tak bohatá, abych se mohla ještě rozvádět.

Dovolil bych si připomenout, že vašimi partnery byli lidé, kteří v české kultuře něco znamenali: hudební skladatel Bohuslav Ondráček, režisér Jan Němec, Luděk Hulan, režisér Jan Moravec. S mimořádně talentovanými a úspěšnými lidmi asi není jednoduché soužití...
Bohuslav Ondráček pro mě skutečně ze začátku hodně znamenal, ale pak mě také dokázal strašně tejrat. Například když jsme spolu natáčeli desku, o které se stále hodně mluví, Songy a balady. Také mě dokázal několikrát poslat domů, protože prý to nemá atmosféru. A já jsem říkala: Vždyť přece každou sloku zpívám jinak, snažím se. Dělal to kvůli tomu, že měl vztek, protože jsem chodila s Němcem. A pak nám ještě jezdil radit, jak si máme počínat v manželství...

Jak jste se seznámila s Janem Němcem?
Dvakrát mi říkal, že by se mnou natočil písničkový pořad. A nakonec se tak i stalo. Kvůli tomu jsem běhala odpoledne bosa ve sněhu a večer pak hrála v Rokoku. Tehdy byl Němec ještě manželem Esterky Krumbachové a potom se rozvedl.

A nabídl vám ruku?
Vůbec ne, ptal se mě, jestli půjdu na svatbu Káji Chadimové a Honzy Třísky, a tam mi začal říkat, že je volnej. Třikrát mě pozval na večeři a já jsem byla taková vesnická slepice, že jsem to považovala za určitý závazek. A když jsem pak s ním koukala z balkonu mého bytu, tak mi Němec říkal: To si nemůžeš dovolit kvůli svému image, aby tady ráno stálo moje auto. Zeptala jsem se. A kam ho mám schovávat?Odpověděl: Musíš si mě vzít!

Jan Němec byl do vás prý tak zamilovaný, že se cosi říkalo po Praze o nějakých dramatických scénách...
Přijel vystřílet z pistole můj monogram pod parapet mého bytu. Prý z velké lásky. Málem mě přitom zastřelil.

Proč jste se s Janem Němcem rozešla?
Byl tady nesmírně nešťastný. Nesměl dělat nic. Propadal zoufalým náladám a nakonec emigroval do Ameriky.

S druhým vaším manželem, režisérem Janem Moravcem, vám to také nevyšlo?
Bohužel jsem si nikdy nevyhlídla chlapíka, o něhož bych opravdu usilovala tak, abych si pak mohla říci, tak to je skutečně moje kořist. Vidím u své dcery Káti, že asi takhle by se to skutečně mělo dělat. Moji muži za mnou vždycky přišli a řekli: Ty si mě musíš vzít. Při sňatku s režisérem Moravcem jsem si ve svých třiatřiceti letech myslela, že už vím, jaké hodnoty jsou pro manželství důležité. Domluvili jsme se, že v našem soužití nebudou figurovat žádné holčičky ani alkohol. Jinak půjdeme od sebe. Bohužel naši úmluvu nedodržel. Když bylo Kačence něco přes rok, tak jsem se dozvěděla, že má nevlastní sestřičku. Práskla jsem dveřmi a odjela na chalupu na Vysočinu, kde jsem měla jakés takés pohodlí. I když jsem tam neměla vodovod, pouze studnu, žila jsem tam v relativním klidu. S Moravcem jsem se rozvedla, ale ještě pět a půl roku jsme žili v našem malém bytě na směny. On tam bydlel od rána od sedmi do pěti odpoledne. A my s Kačenkou od pěti hodin odpoledne do sedmi do rána. Tehdy jsem měla pocit, že se pro parohy nevejdu do metra, že to ví celá Praha. A asi to urazilo i mou ješitnost, a navíc šlo o porušení úmluvy. Tak jsem vyklidila pole.

Jsou ženy, které se kvůli mužům příliš netrápí. Vaši přátelé tvrdí, že to nebyl váš případ...
Nemyslím, že bych trpěla nějakým sebemrskačstvím. Moje starosti se vždycky podepsaly na mém zdraví. Měla jsem například třikrát za sebou infekční zápal plic a vůbec nechápu, kde jsem si ho uhnala. Bohužel na rozdíl od jiných ženských jsem se nedokázala zhroutit a odebrat se k psychiatrovi. Častokrát jsem si říkala, že každá normální ženská v takové situaci sebou sekne, odvezou ji do blázince a odtud vyjde jako z lázní. Ale mně se to nepovedlo.

Nedávno měl v pražském Ungeltu premiéru muzikál Líp se loučí vneděli. Překladatel anglického textu Pavel Vrba tvrdí, že děj tohoto muzikálu je i o vašem setkávání s muži...
To není přesné. Protože já, když jsem začínala, tak nač jsem sáhla, to se mi povedlo. Nemusela jsem spoléhat na pomoc svých přátel a milenců.

Jak vás oslovila hudba tohoto muzikálu?
Když jsem ji slyšela poprvé, tak jsem si říkala, že ji psal nějaký nepřítel zpěvaček. Jsou tam takové pastičky, nesmírně obtížné po technické stránce. A protože jsem celé představení na scéně sama, tak co si neudělám, tak nemám. Mým jediným partnerem je Pavel Větrovec. Jenže ten není na jevišti, nýbrž pod ním. Hraje na elektrický klavír.

Sama jste jednou řekla, že vaší nejkrásnější písničkou je vaše dcera Kačenka. Jak ta prožívala váš porevoluční návrat?
Snad je na mě i hrdá. Jediná mě zná z těch nejintimnějších situací. Když přijdu domů a říkám, tak tohle by vydejchal jedině pes, protože kdyby tam byl chlap, tak ten to nevydejchá.

Některé vaše kolegyně volily mezi kariérou a dítětem. Vám osud takovou volbu nedopřál.
Volila bych stejně samozřejmě dítě. V tom jsme zajedno s Janou Brejchovou, která říkala, že u ní má před kariérou jednoznačně přednost miminko.

Litovala jste někdy něčeho, co jste udělala, nebo naopak neudělala?
Samozřejmě, člověk by měl stihnout daleko víc, ale zároveň si své cíle uvážlivěji vybírat. Třeba zpočátku jsem byla ochotná jet všude tam, kde si mě přáli slyšet. Pak jsem zjistila, že jsem totálně vysílená a na pokraji zhroucení. Takže teď už si musím vybírat.

Cítíte se šťastným, nebo nešťastným člověkem?
Obojím. Mám dvaaosmdesátiletou maminku, a tak se pořád chvěju, aby se jí něco nestalo. A říkám si, panebože, ještě nejsem tak silná, abych to dokázala unést. Mám dítě, které je dobrodružkou příšerného kalibru. Chce si udělat řidičák na létání a potápěčské zkoušky. Pořád někam cestuje a lítá. A já jí říkám: Kačenko, vždyť nemám pět dětí, ale pouze tebe. Moc se o tebe bojím. A samozřejmě jí nemám odvahu říci: Tak do té Itálie nepojedeš, tam teď bourá jeden autobus za druhým.

Co považujete v životě za nejdůležitější?
Aby ho člověk prožil se ctí. A k tomu samozřejmě nepotřebuje mít ani publikum, ani slávu, která je pomíjivá. Protože jeden den jste slavnej a pozítří vás už nikdo nepoznává.

Máte dojem, že jste měla hezký život?
Myslím si, že jsem asi tak v jeho polovině. Takže mě ještě leccos hezkého čeká. A co jsem nestihla nebo na co nebyl čas, určitě doženu. Samozřejmě kromě manželství a dětí.

Vy jste se vyhnula otázce...
Jo, měla jsem hezkej život. Takovej veselej a kalamitní.

MARTA KUBIŠOVÁ

Narodila se 1. listopadu 1942 v Českých Budějovicích. Přišla do Prahy z plzeňského Divadla Alfa. Jejím prvním hitem byla píseň Loudá se půlměsíc, kterou následovaly melodie Oh, baby, baby nebo D'Artagnan. Zlatá slavice z let 1966 a 1968 zpívala společně s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem v triu Golden Kids. Všechny umělecké plány zhatila intervence vojsk Varšavské smlouvy do Československa (1968). Okupaci Marta Kubišová neschvalovala, a tak jí bývalý režim zakázal koncertování i nahrávání desek. Ke zpívání se Marta Kubišová vrátila během listopadu 1989. Její Modlitba pro Martu byla na demonstracích stejně populární jako státní hymna. Znovu vyšly na deskách její zakázané Songy a balady, zpěvačka pak nahrála nové desky a podílela se na vzpomínkových koncertech Golden Kids.

Marta Kubišová.

Autor:



Nejčtenější

Je to výprodej našeho kamarádství, reaguje Viewegh na slevy svých knih

Spisovatel Michal Viewegh v pořadu Za scénou

Euromedia, nový nakladatelský dům Michala Viewegha, láká na letní povídkový soubor Město mezi zelenými kopci, na kterém...

GLOSA: Brutal Assault opět dokázal, že patří k evropské špičce

Záběr z festivalu Brutal Assault 2018

Kolem 19 tisíc lidí dorazilo do areálu pevnosti Josefov v Jaroměři na letošní ročník festivalu Brutal Assault. A...



Spisovatelé napadli koncert Karla Gotta v Lipsku. Přitom žádný nebude

Karel Gott v pražské O2 areně 12. června 2018

Část Asociace spisovatelů se rozhodla napadnout říjnové vystoupení Karla Gotta v rámci Roku české kultury v Lipsku. Z...

KOMENTÁŘ: Dívejte se! Oscara získává největší tupost roku

John Nelson, Gerd Nefzer, Paul Lambert a Richard R. Hoover. To je sestava,...

Málokdy se vidí, aby více než šest tisíc vážených osobností spáchalo v jediném okamžiku hromadnou společenskou...

Vietnamci jsou někdy maloměšťáci a pokrytci, řekla Špetlíková Za scénou

Herečka Ha Thanh Špetlíková v kulturním magazínu Za scénou

Do kin vstupuje film Miss Hanoi, ve kterém hlavní roli začínající vietnamské policistky ztvárnila Ha Thanh Špetlíková....

Další z rubriky

Na Soundtracku zahrají i hudbu z Kingdom Come. K mání byly lístky se slevou

Tvůrci hry Kingdom Come: Deliverance vrátili areálu jeho středověkou podobu,...

Kingdom Come: Deliverance, tedy česká počítačová hra roku, která zaujala i v zahraničí, se na festivalu Soundtrack...

Herci z muzikálů včetně Mamma Mia nedostali honoráře, došlo na insolvenci

Herečka Alena Antalová v hlavní roli Donny v muzikálu Mamma Mia v pražském...

Producent Jiří Jurtin a jeho firma Crystal Skull je ve finančních potížích. Tvrdí, že společnost Ticket Art Praha mu...

Brooklynští Grizzly Bear se probrali ze zimního spánku a nabarvili trosky

Newyorská kapela Grizzly Bear vystoupí poprvé v České republice

Poprvé se u nás objeví kapela Grizzly Bear. Parta z newyorského Brooklynu, která kombinuje rock s vokálním harmoniemi,...

Najdete na iDNES.cz