Kterak Rus v Berlíně ke štěstí přišel

Má židovské kořeny, narodil se v Moskvě a teď bydlí v Berlíně. Pětatřicetiletý autor čtyř knížek Wladimir Kaminer platí za hvězdu mladé německé literatury. Pravidelně přispívá do deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung, na stanici SFB má vlastní televizní pořad a rozhovory dává na všechny strany - od týdeníku Die Zeit až po magazín The Rolling Stone.

Byl zvukovým technikem i organizátorem rockových koncertů a happeningů. Teď se o sobotách promění v diskžokeje a v berlínském klubu Kaffee Burger, který interiérem upomíná na časy NDR, rozjíždí své Russendisko.

Stejný titul dal i své nadmíru úspěšné prvotině. Padesát humorných příběhů vypráví o zdánlivě všedním životě Berlíňanů - ať už to jsou Turci z bistra, vietnamští obchodníci nebo dámy, které prodávají sex po telefonu.

Pražský Ikar chystá překlad Kaminerova románu Militärmusik. Ten německá média přirovnávají ke Švejkovým anabázím: Kaminer v něm vykresluje sovětskou éru z pohledu anarchisty, který se mazaně prokousává socialismem a poznává moskevskou subkulturu.

Jak vypadá ruská diskotéka podle Kaminera?
Pouštím svou oblíbenou hudbu z Ruska a dalších států bývalého Sovětského svazu. Jde většinou o úplné novinky, které hledám i přes internet, u svých známých, Rusů usídlených v cizině - Kalifornii, Austrálii, Evropě. Takže často zaznívá ruská hudba „šmrncnutá“ cizími tradicemi. Publikum k tomu tancuje, zpívá nebo alespoň poskakuje. V Praze jsem byl s tímhle představením poprvé. Ve srovnání s Berlínem tady sice návštěvníci s tancováním první hodinu otáleli, ale pak jsem začal nasazovat těžší a těžší kalibry a okolo půl druhé ráno už všichni byli na parketě.

Odkud vzešel nápad uspořádat ruskou diskotéku v Berlíně?
Od mé ženy. Jednoho dne mi řekla: Jé, co kdybychom pravidelně pořádali party s vlastní muzikou? Pak jsme s mým kamarádem, ukrajinským hudebníkem a DJ Yurim Gurzhym, tuhle myšlenku rozvedli. O hudební materiál nouze nebyla: oba jsme měli rozsáhlé sbírky. První disko jsme zorganizovali v listopadu před čtyřmi lety v Berlíně. Mysleli jsme, že přijdou jen naši známí a přátelé, ale zájem byl obrovský! Brzy se to rozkřiklo a čekaly na nás tisíce. Ti, kteří přišli jednou, chodili pak pořád. Věděli, jak intenzivní je to zážitek, a nebylo těžké je roztancovat. Je to ideální místo k poznávání nejrůznějších lidí. Seznamovali se zde Němci s Rusy, Češi s Angličany, začínaly a končily tu lásky. Nejprve tedy bylo disko - a teprve potom kniha. Nazval jsem ji Russendisko, protože byla inspirována příběhy, které vykvetly právě v mé tančírně.

V roce 1990 jste nasedl na vlak a vyrazil do východního Berlína. Proč jste nezkusil odjet víc na západ?
Ale pro nás byl východní Berlín Západ. Pro mě dokonce daleký západ. A taky to šlo mnohem levněji a snadněji než odcestovat do USA. Nepotřeboval jsem vízum a jízdenku jsem měl za šestadevadesát rublů. Ale nepočítal jsem, že v Berlíně zůstanu: chvíli pobudu, rozkoukám se a vyrazím dál, říkal jsem si... Plánoval jsem cestu kolem světa. Ale v Berlíně bylo pro mě všechno tak úžasné! - vyskytovalo se tam téměř vše, co se mi dosud zdálo nepředstavitelné a nedostupné. Po měsíci jsem měl nový byt, za který jsem nemusel platit, novou práci, novou přítelkyni - a kazeťák! Už se mi odtud nechtělo. Skvělé místo pro život; v Rusku jste spotřebovali obrovské množství energie na získání těch nejnutnějších věcí. Dodnes je to divný svět. Můj známý se stal superhvězdou hudební zábavy, plnil stadiony. Bylo mu přes třicet a nikdy neměl vlastní byt.

Neuměl jste prý ani slovo německy.
Nejdříve jsem studoval. Na Humboldtově univerzitě jsem se zapsal na germanistiku, ale do té jsem se nakonec nepustil. Navštěvoval jsem tam jazykové kurzy, ale byl jsem hrozně líný student. Nemůžu se učit od stolu - němčinu jsem vstřebal z ulice, z kontaktů s lidmi. Pak jsem pracoval u divadla: jako zvukový technik, herec. Dělal jsem, co bylo třeba.

Co vás dovedlo k literatuře?
Divadlo mě unavilo - myslím, že je to ztracené umění. Chybí mu autentičnost. Příprava je náročná, očekávání vysoké, ale pak z toho vyjde pouhý divadelní kus. Potřebuje speciální osvětlení, ozvučení, výpravu, kostýmy. A herec tam nikdy není za sebe, je to jen role. Hledal jsem proto nové výrazové formy, a našel jsem je v berlínských klubech a hospodách, kde četli a vyprávěli mladí autoři. Je to svým způsobem rovněž divadlo, jenomže intenzivní a spontánní. Mluvíte o tom, co se skutečně stalo. Tyhle scény mě naprosto vtáhly: začal jsem tam chodit pravidelně, a potom už jsem se taky hlásil se svými vlastními příběhy. Jednou si mě vyhlédl literární agent a nabídl mi, jestli to svoje povídání nechci sepsat do knihy. Že by mi to vydal. Tak vzniklo Russendisko. V pevné vazbě se prodalo osmdesát tisíc výtisků, v paperbacku víc než dvě stě tisíc.

Co říkali zavedení němečtí spisovatelé na novou hvězdu z Ruska?
No, to je veselé... V Německu vedle sebe paralelně existuje několik literárních světů, které spolu nekomunikují. Samozřejmě záleží na lidech, jak jsou vstřícní a přátelští; někteří ani nepozdraví.

Dá se v Německu uživit jen literaturou?
To jde přece v každé zemi, když píšete dobře!

Teď by s vámi nejeden talentovaný český spisovatel vášnivě nesouhlasil...
A co třeba Kundera?

Žije ve Francii.
Dobře, ale kdyby přijel sem a začal tady číst a diskutovat, tak má hned vystaráno. Literární scény v Německu vyžijí jen ze vstupného, ze zájmu publika. Nemusí je nikdo dotovat. V Kaffee Burger mám s dalšími autory každou neděli vyhrazen večer nazvaný Reformní jeviště domov & svět. Celý je o literatuře. A má úspěch! Také při čteních a debatách v Moskvě a v Petrohradě jsem se setkal s velmi dobrým ohlasem. I vy se dočkáte, vždyť je to nedílná součást mladé kultury!

Wladimir Kaminer.

Wladimir Kaminer.

Wladimir Kaminer.

Wladimir Kaminer.

Wladimir Kaminer.