Kterak Čech může Čecha z kina vyhnat

20. února 2003

Letošní rok začíná zajímavě. Kameňák, dosud zřejmý kandidát na anticenu Plyšový lev, má vážného soka v jiném neuvěřitelném kousku, jménem Městečko. A Lesní chodci, film sám o sobě slušný, se zase hlásí k menšinovému žánru pro menšinové publikum. Jako by se čeští tvůrci snažili vylidnit kina.

Lesní chodci: tulácká balada
Je pravda, že Lesními chodci vyšel Ivan Vojnár divákovi vstříc více než minulou Cestou pustým lesem. Stále je to však film dost speciální, dílo předurčené ke sběru festivalových cen, s filmařinou tak vytříbenou, až málem studí, ale i s knižně šroubovanými promluvami, které z pocitově přesného obrazu občas trčí jako ústřice mezi syrečky v uhlířské hospodě. V baladickém polodokumentu sedí vše kromě slova.

Střídání hovorového jazyka se spisovnými výlevy typu „dálnice naše město objala a pevně sevřela“ tahá za uši - s výjimkou Jiřího Schmitzera, jenž si i mluvu nenásilně uzpůsobil.

Jeho toulavý písmák Rufus je dokonalý životní ztracenec, přesto s jistou vnitřní urputností. Působí tak „reportážně“ přirozeně, jak to dovede jen skvělý herec: mezi špínou vagonů i v nádražním lokálu, v továrním dýmu i v mlze nad poli.

Speciální stránku k filmu Lesní chodci najdete ZDE.

Druhým sporným prvkem je vyznění filmu. Ačkoli režisér tvrdí opak, přesto z příběhu dvou tuláků, jejich dočasných družek a dětí vzešlých z této romance probleskuje tichá oslava tuláctví coby vzpoury ve jménu svobody. A také iluze, že každý vandrovník je sečtělý filozof brojící špínou za nehty proti konzumnímu životu, nikoli člověk uhýbající před vlastní odpovědností.

Ve Vojnárově světě jsou muži rebely, ženy trpnými bytostmi a z neradostných kulis věčných útěků se vynořují psychiatrie, dětský domov, pusté brlohy. Hravá něha naopak vroubí scénu dětských zásnub, kdežto v dospělosti už děti přejímají znaky tuctovější, například drogy coby vizitku nové generace v nové době. Přesto z Lesních chodců prýští nepopiratelná podmanivost: smyslová, podprahová, zakletá v barvách, prostoru, hudbě, střihu, náladách. Podmanivost vlastní filmařům.

Městečko: satira bez vtipu
Zato nad Městečkem Jana Krause filmařská múza nezakroužila snad ani ve vesmírné výši. Co hůř, i řemeslo je tu nedbalé, až člověk nevěřícně zírá. A vůbec nejhorší je fakt, že

On-line rozhovor s Janem Krausem a servisní článek k filmu Městečko čtěte ZDE.

Městečko je veřejnoprávním klonem Troškova nováckého Kameňáku, jen s opačnými hodnotícími soudy na adresu figurek, jejichž obzor se potácí od piva k sexu a zpět. Troška je oslavuje, Kraus je ponižuje. Od Trošky dostávají levně milosrdné očištění v podobě obhroublého smíchu, Kraus tu ukazuje obdobnou hrubost, ale stíhá ji nemilosrdnou záští bez humoru. Což je u komedie vada dosti podstatná.

Městečko se totiž podobá rychlokvašeným privatizačně-restitučním fraškám z počátku 90. let. Vyvěsí-li někdo nad ubohý krámek hrdý nápis Boutique, není to ještě švanda, nýbrž dokument.

Zvrací-li opilý komunista, není to nadsázka, nýbrž karikatura. A Městečko je jednou obří karikaturou, plakátem, komunální satirou jako z časů totality, vycházející však z protitotalitních postojů.

Smutné je, že rozumíte, co chtěl autor říci, sdílíte jeho názor, chápete i osobní zaťatost - ale film je prostě tak špatný, že se mu nedá stranit. Je plný nepřesností, střihat jako by nebylo z čeho, herci i neherci jako by neměli vedení. Nejasnosti, kdo a proč vlastně se oběsil nebo proč v regálech leží videokazety s filmy, které v té době ještě nebyly na světě, by byly nejmenším hříchem. Ale prvoplánovost stáda figurek i znaků doby ubíjí.

Totalita, to jsou fronty, vodka, Husák na stěně, čadící auta, mladé dívky vymóděné jak ze sirotčince 50. let. Udeří listopad 1989, aparátčík převlékne kabát a lidi se ptají, kdo rozkradl meliorační trubky. Všichni jsou tlustí, zpocení, sprostí, omezení. S novou dobou vítají povadlou striptérku, mladičké roztleskávačky hopsající na hospodských stolech nebo ples, kde dědoušek vyhraje v tombole erotické služby a šokován pak dutě hledí do prázdna - jako starý pán ve Formanově Hoří, má panenko sledoval požár své chalupy.

Motivy z mistrovské tragikomedie se tu vůbec často zjevují, o to více však křičí nemohoucnost hry na Formana bez Formanova kumštýřského daru, bez jeho zatrnutí, mrazení, smíchu, hořkosti i soucitu. Městečko není vykupitelskou studií lidské trapnosti, nýbrž trapasem samo o sobě.

Jen ve dvou okamžicích se mozaikovitý děj odlepí od podlahy plné plivanců uštědřovaných z pocitu morální převahy. Předně v pivním kolovrátku řečí „jen klídek, to nespěchá, zejtra se uvidí“, jenž dokládá věčné bezčasí Zapadákovů. A pak ve scéně, kdy muž žádá zpět peníze, jež opilý vstrčil v noci dámě do výstřihu, a ta je usměvavě vrací - Nic se nestalo.

Tady se Kraus dotkl podstaty důstojnosti, ponížení a ztráty sebeúcty, konečně bez křiklavě zjednodušených politických nálepek. Ale to je okamžik tak vzácný a prchavý, že nespasí holou pravdu: moralisté ať kážou, aktivisté ať stavějí barikády, ale filmy nechť proboha dělají filmaři.

Lesní chodci ČR/SR/Francie, 2002
režie	Ivan Vojnár
scénář a kniha	Martin Ryšavý
kamera	Ramunas Greičius
střih	Šárka Němcová
zvuk	Jiří Klenka
hrají	Jiří Schmitzer Jitka Prosperi Zdeněk Novák Petra Poláková Miroslav Bambušek Ester Hocke Lenka Volfová Josef Vinklář Jana Holcová a další
hudba	Irena a Vojtěch Havlovi
délka	95 minut
Lesní chodci - premiéra
kina	20. února 2003

Městečko ČR, 2003
scénář a režie	Jan Kraus
kamera	Marek Diviš
hrají	Otmar Bracuzský Rostislav Novák Martin Učík Norbert Lichý Petr Křiváček Miroslav Šnajdr Ivo Hýbl Miroslav Študent
hudba	David Kraus
délka	99 minut
žánr	hořká tragikomedie
Městečko - premiéry
kina	20. února 2003