"Dnes už mám ambice důchodce," říká ikona tuzemské populární hudby Vladimír Mišík před dnešním křtem alba Ztracený podzim. Deskou naopak dokázal, že hudebně má stále co říct.
Jak bude křest vypadat?
Bude to vlastně trojkoncert. Svou novou desku s kapelou Kybabu představí Olin Nejezchleba, potom bude hrát Petr Skoumal, kterého doprovodí ETC..., a nakonec já. Z nové desky představíme asi osm stěžejních věcí. Všechno se samozřejmě hrát nedá, něco je na koncert nepřenosné.
Kdo bude křtít?
To jste mě zaskočil. Domnívám se, že nejspíš Petr Skoumal, ale asi o tom ještě neví. On je to sice křest, ale to album vyšlo už v květnu a stihli jsme jich prodat přes pět tisíc. Schválně jsme si řekli, že křest uděláme později a v klidu.
Nezájmem vydavatelů asi netrpíte. Proč novinku vydáváte na malé značce svého manažera?
Z prostého důvodu, velké firmy už nám dnes nemají moc co nabídnout. Netočí se ani klipy. Rozhodli jsme se, že náklady na studio umoříme z prodejů desky. A to jsme tentokrát netočili v domácích studiích, ale šli jsme do velkého, do Sona. Nevím to teď přesně, ale nahrávání nás stálo přes čtyři sta tisíc korun. Naštěstí jsme už v prodejích za bodem nula, a proto budeme křtít o něco veseleji, protože už víme, že se ta deska zaplatila a třeba nám i něco vydělá.
Vladimír Mišík a část ETC... - zleva Pavel Skála, Vladimír Pavlíček, stojící Petr "Kulich" Pokorný (ze křtu alba Ztracený podzim, Praha, 24. 5. 2010)
Přestože Ztracený podzim vyšel po šestileté tvůrčí pauze, vznikal prý jen měsíc. Jak to?
Ten měsíc spolklo jenom natáčení. Ale je pravda, že jsem měl zdravotní problém s nohama a skoro dva roky jsem nechodil. Myslel jsem si, že budu ležet doma na gauči a něco vymyslím. Jenže jsem nic nevymyslel. Až když jsem se začal uzdravovat a chodit na čím dál delší procházky, otevřela se mi hlava a začalo mi to jít. Původně jsem plánoval to, čemu říkáme "čuďák", což jsou jednoduché písničky v menším obsazení. Ale najednou to souznění s kapelou blaflo a šli do toho všichni. Udělali jsme dvě zkoušky a zamířili do studia. To se tak někdy scuknou hvězdy...
To zní, jako byste měli v kapse rovnou i materiál na další desku.
To ne, teď jsem nepopsaný list. My jsme nikdy nesolili desky jednu za druhou. Nic nás netlačí.
Bigbít
|
Když to začne takzvaně hrát. Kdybyste vlezl do naší šatny před vystoupením, tak je to samé vzdychání a skoro to vypadá, že žádný koncert ani nemůže být. Ale když se začne, je to pryč a přichází muzikantská euforie. Navíc odměna přijde hned s potleskem. Ta lehká radost je skoro jako terapie, která na chvilku odplaví všechny neduhy a nemoci. A za pár dní jedeme zase. Je to už vlastně styl života, velmi přitažlivá záležitost.
Proč vlastně s ETC... nevystupujete na chystaných oslavách padesáti let bigbítu?
Zavolal mi Radim Hladík, jestli bych tam s ním zazpíval. Řekl jsem, proč ne, a až potom jsem se dozvěděl, o co jde, a že je to velká akce v O2 areně. Kapelu nepozvali, i když hrajeme už šestatřicet let. Tak si tam asi zazpívám Slunečný hrob a půjdu na chlebíčky. No co, třeba se to bude někdy opakovat.
Máte vůbec po takové době hraní ještě nějaké hudební ambice?
To se mě ptáte, jaké má ambice důchodce? Tím už totiž rok a půl jsem. Pro mě je důležité, že jsme dokázali udělat novou desku. To byla meta, ve kterou jsem doufal. Pořád jsem vděčný, že se můžu živit něčím, co mě baví, a doufám, že ještě nějakou dobu vydržím.
