RECENZE: Murakami v Kronice ptáčka na klíček míchá koktejl snů

Po třídílném opusu 1Q84 se k českým čtenářům dostává jedna z dávnějších knih japonského autora bestsellerů Haruki Murakamiho. Je to už dvacet let, co autor napsal příběh o hledání odpovědí na dně studny.

Haruki Murakami | foto: David Port

Román Kronika ptáčka na klíček vyšel japonsky ve třech dílech v letech 1994 a 1995, v angličtině se objevil až v roce 1997. Není divu, její český překlad, jenž právě vychází v nakladatelství Odeon, má 730 stran. V anglické verzi dokonce chybělo zhruba 25 tisíc slov z původního románu, protože nakladatel rozhodl, že jde o příliš komplikovaná a dlouhá líčení. Měl pravdu, byť to neomlouvá škrtání (i když ho ve spolupráci s překladateli provedl sám Murakami).

Kronika ptáčka na klíček

80 %

Autor: Haruki Murakami

Nakladatel: Odeon

752 stran, 499 korun

Česká verze je kompletní a jednosvazková. A překládala ji tentokrát Klára Macúchová, kterou po Tomáši Jurkovičovi nedávno Murakami schválil jako druhou překladatelku do češtiny. Pro autorovy fanoušky to mimo jiné znamená, že se časově náročné převody Murakamiho děl urychlí, novinka Bezbarvý Cukuru Tazaki vyjde už začátkem příštího roku.

Anotace ke Kronice ptáčka na klíček by mohla znít jednoduše: co se stane, když nezaměstnanému Tóru Okadovi a jeho ženě Kumiko uteče kocour, a muž, který se stará o domácnost, zatímco manželka vydělává, se ho vydá hledat? Málem víc, než čtenář dokáže vstřebat.

Od kocoura k Chalchynu

Obálka knihy Kronika ptáčka na klíček

Každá nová postava, která vypráví hlavnímu hrdinovi na jeho cestě svůj příběh, vytlačuje příběh předcházející postavy, ty se vrší a zbývají z nich jen neurčité dojmy mísící skutečné i vybájené obrazy: desítky stran zasvěcené osudům lidí v Mandžusku, bizarním prozřením v souvislosti s prameny vody na ostrově Malta, oněmění malého chlapce, hrůzám bitvy u řeky Chalchyn.

Postavy před Tóruem defilují jako svatí na orloji a jejich příběhy pak Tóru předává čtenáři. Mezitím hledá kocoura – jenže nespustila právě jeho ztráta a výprava do přilehlé zahrady s vyschlou studnou ono tajemné zjevování prazvláštních lidí a jejich příběhů? Kocour se sice nakonec po mnoha měsících vrátí, ale to už zmizela Kumiko. Kocour se navíc jmenuje stejně jako Kumičin bratr Noboru Wataya, ale zatímco ten první je synonymem manželské lásky a naplnění vztahu, ten druhý zosobňuje chladnou slávu bez čehokoli lidského.

Murakami napsal Kroniku ptáčka na klíček mezi Norským dřevem (1987) a Kafkou na pobřeží (2002), pokud tedy chceme tenhle román vztáhnout k jeho dvěma nejpopulárnějším dílům. Kronika oplývá větší melancholičností, je absurdnější, má blíž k fantasknímu světu Murakamiho magického realismu. Opět se tu objevuje kočka jako průvodce po světě fantazie a snu. Jemný humor, jímž autor své snové výjevy prokládá, působí jako tenké jehličky, nenechá čtenáře v klidu. Vysmívá se Murakami svým hrdinům? Svému tématu? Reinkarnaci, která se tu objeví? Spirituálním silám, jimiž se to v románu jen hemží? Bizarnosti, kterou tentokrát čtenáře lehce předávkoval? Lidské potřebě brát všechno úplně vážně? Vždyť tady se jen hledá kocour. Nebo ne?

Natáhnout pružinu světa

Právě že ne – v několika příbězích, s nimiž se Tóru setká, otvírá Murakami zásadní kapitolu japonské historie. Zatímco třeba poválečné Německo dokázalo o své roli ve válce poměrně otevřeně referovat a třeba i díky divadlu a literatuře se s minulostí vyrovnat, Japonsko touhle etapou neprošlo. „Japonsko dodnes není schopno připustit svou vinu, zatvrzele popírá masakry v Číně, sexuální otroctví Korejek a Číňanek pro japonskou armádu i všechny ostatní válečné zločiny,“ píše v doslovu Klára Macúchová.

Tóru se při hledání pana Hondy, jenž předpověděl hrdinův sestup na dno studny, setká s válečným veteránem nadporučíkem Mamijou. Ten vzpomíná na Chalchyn – uprostřed knihy tahle kapitola čítá přes padesát stránek. Bitvu na řece Chalchyn vyprovokovali Japonci a právě šedesát tisíc mrtvých a raněných na jejich straně (ztráty na mongolsko-sovětské straně konfliktu byly třetinové) odradilo zemi od napadení Sovětského svazu v nadcházející světové válce.

V Japonsku už není mnoho pamětníků, kteří u Chalchynu bojovali, a v učebnicích dějepisu se o téhle události nepíše, ministerstvo školství schvaluje jen materiály, v nichž je expanzivní politika Japonska líčena bez otazníků a mrtvých. Přestože se ozvěny bitvy i celé mandžuské okupace v románu odrazí spíš okrajově, padá na něj díky Mamijově vyprávění nevratný stín.

Murakami pobýval v devadesátých letech dlouhodobě ve Spojených státech a tam se studiu japonské historie „zvnějšku“ systematicky věnoval. Kronikou ptáčka na klíček (název pochází z představy, že existuje ptáček na klíček, který každé ráno, nikým neviděn, natahuje pružinu světa) se s masakry, které jeho země oficiálně nepřiznala, po svém vyrovnal. Koktejl snové fantastiky a zásadního historického apelu namíchal bravurně.