Kronika opery je z větší části překladem německého originálu, který sestavil Dieter Zöchling a jenž vyšel roku 1996 v Mnichově. Slovem i 1720 většinou barevnými ilustracemi provází čtenáře světem opery od počátků hudebního divadla koncem šestnáctého století až k současným inscenacím. Přináší též 6300 kalendářních přehledů (od roku 1830 až po loňský říjen rok po roku), 1260 medailonů týkajících se důležitých událostí, dvanáct souhrnných článků o nejdůležitějších směrech a epochách dějin opery a třicet stran příloh.
Českou verzi připravil kolektiv překladatelů a hudebních vědců z Brna pod vedením šéfa brněnské pobočky nakladatelství Fortuna Print Ivo Odehnala. Ten připouští, že autorova německá národnost se při sestavování publikace částečně projevila ve volbě témat. "Zdůrazněn je například wagnerovský aspekt. Přesto jsme do německého originálu nijak nezasahovali, protože by to bylo porušení autorských práv," vysvětluje Odehnal. O vývoji českého hudebního divadla se v Kronice opery hovoří spíše jen okrajově a z autorova vlastního, byť nikoli nezajímavého úhlu pohledu (o Dvořákovi například Zöchling píše jako o "naivním géniovi"). Česká redakce byla též postavena před problematickou skutečnost, že německý originál končí svou pouť operními dějinami roku 1990. "Požádali jsme proto bývalého dramaturga Národního divadla Pavla Ecksteina, aby kroniku aktualizoval a doplnil až do roku 1998," říká Odehnal. Tento doplněk také podrobněji postihuje operní život nejen v českých, ale i ve slovenských zemích.
Kronika, která je určena širší hudbymilovné veřejnosti - vyplatí se však i odborníkům -, ve svém závěru též nastoluje otázku budoucnosti operního žánru. "Pohlédneme-li na klesající oblibu nové hudební tvorby dvacátého století, uvědomujeme si jako skličující fakt jistou muzeální povahu opery," připouští Zöchling. "Snaha moderních režisérů nabídnout publiku něco nového vede k přetváření starého repertoáru tzv. aktuálně. Ovšem široká masa obecenstva je jen málokdy ochotna akceptovat obnovu hudebního divadla; to dokazují protesty, kterým je vystavena avantgarda režisérů, jako je Ruth Berghausová, Hans Neuenfels, John Dew, Jurij Ljubimov, Achim Freyer, Herbert Wernicke či Nikolaus Lehnhoff," tvrdí autor. Jeho vize je přesto optimistická: "Zdá se, že nesmíme zásadně hledat budoucnost opery v produkci nových směrodatných děl, ale spíše v citlivé péči o existující díla. Operní literatura obsahuje od svých počátků až do naší doby kolem 60 tisíc děl. V tomto fundu lze nalézt ještě leckterý poklad."
Českou verzi připravil kolektiv překladatelů a hudebních vědců z Brna pod vedením šéfa brněnské pobočky nakladatelství Fortuna Print Ivo Odehnala. Ten připouští, že autorova německá národnost se při sestavování publikace částečně projevila ve volbě témat. "Zdůrazněn je například wagnerovský aspekt. Přesto jsme do německého originálu nijak nezasahovali, protože by to bylo porušení autorských práv," vysvětluje Odehnal. O vývoji českého hudebního divadla se v Kronice opery hovoří spíše jen okrajově a z autorova vlastního, byť nikoli nezajímavého úhlu pohledu (o Dvořákovi například Zöchling píše jako o "naivním géniovi"). Česká redakce byla též postavena před problematickou skutečnost, že německý originál končí svou pouť operními dějinami roku 1990. "Požádali jsme proto bývalého dramaturga Národního divadla Pavla Ecksteina, aby kroniku aktualizoval a doplnil až do roku 1998," říká Odehnal. Tento doplněk také podrobněji postihuje operní život nejen v českých, ale i ve slovenských zemích.
Kronika, která je určena širší hudbymilovné veřejnosti - vyplatí se však i odborníkům -, ve svém závěru též nastoluje otázku budoucnosti operního žánru. "Pohlédneme-li na klesající oblibu nové hudební tvorby dvacátého století, uvědomujeme si jako skličující fakt jistou muzeální povahu opery," připouští Zöchling. "Snaha moderních režisérů nabídnout publiku něco nového vede k přetváření starého repertoáru tzv. aktuálně. Ovšem široká masa obecenstva je jen málokdy ochotna akceptovat obnovu hudebního divadla; to dokazují protesty, kterým je vystavena avantgarda režisérů, jako je Ruth Berghausová, Hans Neuenfels, John Dew, Jurij Ljubimov, Achim Freyer, Herbert Wernicke či Nikolaus Lehnhoff," tvrdí autor. Jeho vize je přesto optimistická: "Zdá se, že nesmíme zásadně hledat budoucnost opery v produkci nových směrodatných děl, ale spíše v citlivé péči o existující díla. Operní literatura obsahuje od svých počátků až do naší doby kolem 60 tisíc děl. V tomto fundu lze nalézt ještě leckterý poklad."
