RECENZE: Trucovitě nedivácký. Křižáček je křížovka, co ztratila legendu

  • 14
Měsíc po výhře v soutěži karlovarského festivalu vstupuje středověká road movie Křižáček do kin. Až tam se ukáže nosnost filmu, který i zahraniční recenzent nazval „až trucovitě nediváckým“.
Reklama

Manýra vypravěčského vzdoru provázela již debut Václava Kadrnky Osmdesát dopisů, kde ji však vyvažoval silný osobní prožitek: záznam únavného putování po úřadech, od nichž matka se synem chtějí povolení k odjezdu za manželem do emigrace. V případě Křižáčka už se Kadrnka neopírá o vlastní zkušenost, nýbrž o epos Jaroslava Vrchlického, z nějž podle vlastních slov udělal „obrazovou báseň“.

Z předlohy ovšem zůstal jen holý děj: synek rytíře uteče z domova za hrdinskou vidinou dětských křížových výprav a zoufalý otec v podání Karla Rodena vyrazí po jeho stopách. Romanticky dobrodružnou notu film opustil a zcela se oddal hrátkám s formou, které účinkují jako rána z milosti. Bohužel totiž stvrzují leckdy neoprávněné obavy publika z okatě až povýšeně „jiných“, takzvaně festivalových děl.

Fotogalerie

Přitom karlovarské publikum patří k náročnějším a tolerantnějším než běžní návštěvníci kin, takže přijalo výzvu, že se má Křižáčkovi bez předsudků otevřít. Ale upřímně: jak dlouho to může člověk vydržet?

Už úvodní scény s padacím mostem napínají na skřipec: než se zvedne a zase spustí, než se chlapec oblékne a vykročí, minuty plynou, jako by zkoušely divákovu trpělivost. Nikoli však z vnitřní logiky vyprávění, nýbrž coby čirá schválnost – a té se nelze poddat.

Představa filmové poezie jako statické momentky nejprve dráždí očekáváním změny, postupně však vnímání otupí. Neuspěchaný je pro Křižáčka slabé slovo, i ten Rodenův kůň se loudá; přejde-li občas do cvalu, je to klamná naděje. Nekonečnou studii chůze s jediným hudebním motivem ještě pocitově prodlužuje fakt, že všichni herci včetně Rodena se zbavují výrazu. Takže zbude pěkné kameramanské cvičení se světlem: svítání, soumrak, mlhy, oheň za noci.

Reklama

Pár opravdu pohledných výjevů, třeba děti sekající makovice nebo přechod z přítmí chrámů do venkovního jasu, se uloží do smyslové paměti, ale je to jen fasáda meditativní pouti, provázené navíc vidinami a završené přímořským komparzem jako z televizních pohádek. Každý kámen, každá včela se tváří coby možný nositel zásadního sdělení, které je třeba vyluštit.

Křižáček

Česko, 2017, 90 min Režie: Václav Kadrnka Hrají: Karel Roden, Aleš Bílík, Matouš John, Jiří Soukup, Michal Legíň, Jana Oľhová, Ivan Krúpa, Eliška Křenková, Tomáš Bambušek
Hodnocení­: 40%

Ale jak dojít k tajence, když křížovce chybí legenda? V jistém smyslu se dá Křižáček chápat jako nadčasové podobenství mladičkých fanatiků jakékoli víry, ač zakuklené a nesdílné. Leč sám režisér ve Varech podal jiný výklad: symbol dospívání, kdy i dítě (snad) opět nalezené již zůstává rodičům vzdálené. Dejme tomu, ale pak by měli v každém kině rozdávat vysvětlující letáčky.

Státní fond kinematografie poskytl Křižáčkovi podporu na vývoj i na výrobu, konkrétně 9,5 milionu korun jako „dotaci s podílem na zisku.“ Bude zajímavé sledovat, kolik peněz se vrátí ze vstupného. Protože každý by chtěl natočit Marketu Lazarovou, ale zdaleka ne každý ví, že obraz bez obsahu ztrácí sílu.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

14 příspěvků v diskusi

Reklama