Po šesti letech normalizačního mlčení začínal v roce 1976 vycházet čtrnáctideník Scéna. Odborné periodikum věnované divadlu, filmu, televizi a rozhlasu zpočátku zcela plnilo propagandistické zadání, ovšem během osmdesátých let si jeho redaktoři i dopisovatelé pomalými krůčky postupně více a více dovolovali kritiku oficiálních postojů týkajících se tehdejší kulturní sféry.
Jejich snaha vrcholila v srpnu 1989, kdy se do vydání dostává nejen zapovězené jméno Václava Havla, ale třeba i Milana Kundery, Otomara Krejči či Josefa Topola.
Právě ono fascinující období postupného „utržení ze řetězu“ mapuje antologie vybraných textů nazvaná prostě Scéna 1980–1989.
„Je to příspěvek k pochopení skutečnosti, proč jedinou profesní skupinou připravenou 17. listopadu 1989 k akci byli právě divadelníci,“ píše v úvodu Jan Dvořák, editor knihy, jež vychází v nakladatelství Pražská scéna. Dvořák byl zároveň jedním z šéfredaktorů periodika. Jak zmiňuje dále, cílem knihy je jednak připomenout dnes pozapomenutou kapitolu tuzemské odborné kritiky, jednak se stát i „příspěvkem k poznání takzvané šedé zóny za normalizace a svědectvím o snaze vymanit se z prorežimní tendenčnosti a služebnosti“.
Výběrem textů dává publikace jaksi mimoděk ochutnat i dobové reálie českého divadla; zaujmou rozhovory s mladým Bolkem Polívkou, ale třeba i s americkým dramatikem Edwardem Albeem. Stejně tak zprávy o natočení Pražské pětky, nástupu fenoménů Divadelní pouti, Divadla Sklep či Baletní jednotky Křeč.
„Co Scéna píše, je falzifikace, slátanina, naštěstí není o časopis zájem, pochopitelně, že to pochválil Havel. Sám to nečtu, chci přežít rok 2000 a mohl bych dostat infarkt,“ stěžoval si třeba ideologický tajemník komunistické strany Jan Fojtík. Jinde zase kniha cituje stížnost na časopis, kterou tehdejší šéf Československé televize Jan Zelenka adresoval Jiřině Švorcové. Není proto divu, že měl šéfredaktor Scény koncem osmdesátých let preventivně neustále vyklizen pracovní stůl. „Každou uzávěrku jsem považoval za absolutně poslední, s tím, aby bylo zařazeno vše závažné,“ vzpomíná Dvořák dále.
O významu Scény, jejíž podobu určovali i umělci jako Aleš Lamr či Jiří Slíva, svědčí i zástup našich současných předních kulturních publicistů, kteří právě zde začínali svou dráhu.
