Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Krištof Kintera věří na sílu nesmyslu

  1:00aktualizováno  1:00
Krištof Kintera (1973) patří na současné české scéně mezi nejznámější výtvarníky mladé generace. Třikrát byl nominovaný na prestižní cenu Jindřicha Chalupeckého.

Krištof Kintera | foto: Jan ZátorskýMF DNES

Jeho ateliér nemá sto metrů čtverečních ani ho nenajdete v prosluněném podkroví, ale ve sklepě pražského činžovního domu. Letos dal Kintera dohromady výstavu současných českých umělců v Městské knihovně v Praze pod názvem Hrubý domácí produkt (trvá do 19. srpna). Ač jde o termín ekonomický, pro autora je metaforou k tomu, co se v současném umění děje – to znamená, že je hrubé, domácí a produkt.

Jaký byl váš koncept?
Výstava měla odrážet především všudy prostupnou racionalitu, ve které jsme vychováváni, ve které žijeme a fungujeme. Mám pocit, že racionalita a pragmatičnost je příliš dominantním přístupem k žití – jízdní řády, bankovní účty či hypotéky, vše je zřetelně nalajnované. Ale umění je zajímavé mentální pole, které není a priori racionální. A mimo jiné je zrcadlem toho, v čem žijeme. Navíc může klást otázky.

Věříte tedy, že umění má nějaké poslání?
Umění je ve stavu, kdy většinou ani nechce, aby mělo nějaké poslání. Utopie šedesátých let vyvanula, skrze umění už nikdo nechce dělat žádné velké revoluce. Ty pokusy už proběhly a umění samovolně existuje dál. Navíc je v situaci, kdy se zdá, že už tu opravdu skoro všechno bylo. Ale pořád mohou být ty nové výpovědi nějakým způsobem autentické, osobní a pokaždé trochu jiné. Neočekáváme, že uvidíme něco, co tady ještě nebylo, jde o to, abychom viděli něco, co diváka oslovuje.

Ale divákovi se mnohdy současné umění zdá nesrozumitelné...
Po umění často chceme, abychom mu rozuměli, ale rozumíme jinak všemu kolem nás? Fungování notebooku, diktafonu? Srozumitelnost sice je důležitý faktor kvality umění, ale hezké je právě to, že umění srozumitelné být může, ale nemusí. To je na tom vzrušující. Nejde o to umění rozumět, ale spíš cítit, jestli to funguje, jestli to rozehrává nějaké pocity, reakce. Někomu vyhovují věci jasné, jiný je má rád rafinovanější. Velmi věřím na sílu nesmyslu. Můžete udělat něco, co je vlastně k ničemu, ale i za tím nesmyslem je pořád skrytý význam, je tam něco schované.

Jak by tedy lidé měli k současnému umění přistupovat?
Být otevření, nepoznamenaní tím, že chtějí rozumět tomu, o čem to je, ale nechat to na sebe jen působit a neznervózňovat se, že to třeba na první pohled nechápou. Nevyhýbat se umění jen proto, že mu nerozumím, protože mobilnímu telefonu nebo slunečnímu záření taky přece do detailu nerozumím.

Dalo by se podle vás umění zpopularizovat, aniž by se vzdalo své myšlenkové složitosti?
Umění nemůže a ani nechce konkurovat popkultuře. Nikdy to nebude mainstreamová záležitost, což ani nechceme, protože mainstream je chtě nechtě zákonitě stupidní. K umění si musíte cestu najít. Musíte i vědět, kam za ním jít, neláká vás plakátem z billboardu. Dřív mě poněkud znervózňovalo, že umění nemá širší divácký záběr, ale vždycky to byla a bude subkulturní, elitní záležitost. Na druhou stranu když jdete v Paříži do Palaise de Tokyo nebo Centre Pompidou, jsou tam lidé i v jedenáct večer a nevyhazuje je žádná militantní ochranka. To vás nabíjí, ale zároveň vás naplňuje určitým steskem, že tady to tak zatím rozhodně není.

A proč?
Galerie by měla být místo, kde vám bude dobře i v deset večer, kde si můžete dát kafe v příjemné kavárně a prohlédnout si knížky. Jde o to, jak celé prostředí působí. Například Veletržní palác má na to všechny architektonické dispozice, ale záleží na tom, kdo tomu dává ducha a náboj. Když je to kromě vedení i paní, která má v kavárně okoralé šunkové chlebíčky, není tam čítárna ani kvalitní knihkupectví a pořádný přístup k internetu, zóna pro děti – tak čemu se divíme, že je tam poloprázdno. Dovedu si představit, jak by to mohlo fungovat dobře, zkrátka jako místo, kde čas od času s potěšením strávíte odpoledne.

Dalo by se dnešní umění jednoduše označit, zařadit?
Ne. Je to chaos, zmatek a to je vlastně na tom nejzajímavější – že nežijeme v nějakém konkrétním „ismu“, ale v době, kdy se v umění paralelně děje mnoho věcí, kdy je scéna pestrá, vzniká všechno pátý přes devátý.

Leckdy však lidé přijdou do galerie a řeknou: To bych zvládl taky...
Ano, to jsem slyšel mnohokrát. Třeba zmuchlat mapu světa a udělat z ní kuličku – což je na výstavě Hrubý domácí produkt práce od Sylviny Arismendi. Když někdo tímto způsobem uvažuje, je to primitiv. Někdo to zkrátka udělal, je to krásná jemná věc a říct „to umím taky“ nemá žádnou argumentační hodnotu. Jednoduchost a lehkost je vlastně velmi těžká. Vede k ní totiž poměrně komplikovaná cesta a autoři si za svým projevem musí stát. Lidé chtějí pořád vidět nějakou tizianovskou malbu, aby se s tím srovnávali jako s řemeslem. Ale umění už dávno není jen řemeslo.

Čím tedy je?
Slovní základ je sice od slova něco umět, ale to je právě matoucí. Spíš myslím, že je to o mentální než rukodělné dřině – ta už je druhotná. Rukodělnost se dřív nebo později naučí každý.




Nejčtenější

RECENZE: Věčně tvá nevěrná následuje normu, že co český film, to ostuda

Z filmu Věčně tvá nevěrná

Novinka kin s názvem Věčně tvá nevěrná dokonale naplňuje zvyklost, že tuzemské romantické komedie jsou špatné, dojemně...

RECENZE: Krimi selhává. Inspektor Max od kolotočů pouze připomíná jiné

Ze seriálu Inspektor Max

Zločin v operetce. Tak se po několika dílech jeví koprodukční seriál Inspektor Max, který po slovenské lednové premiéře...



Nejde o cenzuru, líčí šéf rady, proč odmítli film o střetu s muslimy

Ceny Filmové nadace převzali (zleva) Radek Bajgar, Lucia Klein Svoboda, Lucie...

Přemysl Martínek z Rady Státního fondu kinematografie, kde Lucia Klein Svoboda neuspěla s žádostí o podporu svého filmu...

A ještě jedna věc. Columbo, křestním jménem poručík, slaví padesátku

Peter Falk v seriálu Columbo

Seriál sice začal až v roce 1971, nicméně před padesáti lety, 20. února 1968 v pilotní epizodě Vražda na předpis, se...

KVÍZ: Rozmarné léto, Vesnička... Jak znáte dílo režiséra Jiřího Menzela?

A ještě jednou Rozmarné léto objektivem Josefa Janouška

Jiří Menzel má na svém kontě Oscara, Zlatého medvěda i Českého lva za dlouholetý přínos českému filmu. Hlášky z jeho...

Další z rubriky

Kamil Lhoták chtěl ženy s vadami. Důvodů, proč jej obdivovat, je spousta

Záběr z vernisáže výstavy Kamil Lhoták: Retrospektiva

Největší retrospektiva olejomaleb Kamila Lhotáka se právě otevírá v pražském Obecním domě.

Načeradského obrazy pobouřily ředitelku galerie. Výstava skončila

Jiří Načeradský, Milenci

Ve slovenských Piešťanech předčasně skončila výstava českého výtvarníka Jiřího Načeradského. Některá díla totiž...

Uprchlíky v Národní galerii střídají ženy. Sezonu ovlivnila i kampaň #MeToo

Katharina Grosse: Zázračný obraz, Národní galerie, 15. února 2018

Před rokem nainstaloval Aj Wej-wej do prostor Velké dvorany pražského Veletržního paláce obří nafukovací člun s...

Najdete na iDNES.cz