Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Krásná paní velvyslankyně Magda Vášáryová

  15:34aktualizováno  15:34
Málem se stala prezidentkou Slovenska. Jen o vlásek jí unikla hlavní role v americkém oscarovém filmu Sophiina volba. Bezstarostnou Maryšku z Postřižin, kterou vstoupila do dějin českého filmu, milují všichni diváci a před jejím výkonem v Markétě Lazarové kritici smekají. Je uznávanou diplomatkou, domluví se osmi jazyky. Zdálo by se, že jí sláva stoupla do hlavy.

Při rozhovoru v rezidenci ve Varšavě však o sobě klidně, s patřičnou noblesou v hlase řekne, že je striga. Cože? Striga? Co tím myslíte, paní velvyslankyně? "To je něco jako fúrie," rozesmála se Magda Vášáryová. "Ale zatímco fúrie je jenom hysterická, tak striga umí čarovat a léčit. Je to vlastně čarodějnice."

Jak vás to vůbec napadlo, takhle se označovat?
Četla jsem to v knížce jedné polské spisovatelky. Podle ní jsou tři druhy žen. Za prvé vědmy. Ty jsou chytré už od malička, a jak stárnou, stávají se z nich takové ty babičky z pohádek, které všechno vědí. Když k nim přijdou mladé holky pro radu, tak jim klepou na rameno a říkají: Počkej, počkej, on přijde, jen si počkej... V politice to jsou třeba Margaret Thatcherová nebo Madeleine Allbrightová, které jednoduše vědí, jak se věci mají. Druhé jsou čarodějky. V mládí věnují veškerou energii tomu, že očarovávají muže. A když pak ta jejich první krása uvadne, mstí se. No a třetí, to jsou strigy. Jsou hrozné a škodí od začátku do konce.

Myslíte, že vás takhle vidí i lidé, co vás znají?
Pro většinu kolegů jsem nejspíš fúrie. Mám pocit, že i rodina si to o mně myslí, protože pořád uklízím, ráda mám kolem sebe pořádek a čistotu, chci, aby všichni seděli u stolu, aby neměli lokty na stole, a pak po sobě ještě umyli nádobí... Moje herecká kariéra mě zase předurčuje, nebo spíš předurčovala, na tu čarodějku. Bohužel, budoucnost čarodějky je velice tristní. A lhala bych, že bych nechtěla patřit mezi moudré vědmy.

Proč ne, vždyť pro to máte všechny předpoklady. Jste vystudovaná socioložka, píšete knihy, přednášíte, pohybujete se v politice... Většina lidí však ve vás stále vidí spíš oblíbenou herečku než diplomatku. Nemáte někdy chuť se k herectví vrátit?
Zatím o tom nepřemýšlím. Nejsem si jistá, že bych se po tom, co teď tolik let dělám, byla schopná vrátit. Diplomacie i herectví jsou náročné profese a dost dobře nejde přeskakovat z jedné do druhé. Ale možná, až půjdu do penze...

Vás si jen stěží představím v poklidném důchodu. Ale když už jste s tím sama začala, co plánujete do budoucna?
Zatím bych chtěla zůstat u zahraniční politiky. No a pak... To   přece záleží na tom, do které z těch kategorií žen budu patřit! Když budu vědma, tak budu psát. Ne... Jinak. Budu vážná, budu psát a radit. Možná bych jako starší paní mohla vést nějaký program, kde budu vysvětlovat zahraniční politiku, a abych nebyla nudná, občas to proložím veselými historkami. Ale taky si dovedu představit, že budu psát do novin sloupky pro mladé holky, aby nenalítly.

A když se vyplní horší varianty?
Umím si představit, že když se změním na čarodějnici, tak budu určitě zajímavý objekt pro filmaře...(smích)

Moji roli hrála Meryl Streepová

V patnácti jste se poprvé ocitla u filmu, v sedmnácti už jste točila Markétu Lazarovou. Od té doby jste veřejnosti stále na očích. Jaké to je?
Víte, už můj otec byl slavný. Slavný a obávaný profesor slovenštiny a literatury, kterého se báli nejen žáci, ale i rodiče. Báli se ho dokonce i babičky a dědečkové, kteří k nám chodili orodovat za svoje nezdárná vnoučata. Kromě toho, protože jako učitel měl malý plat, vystupoval jako lidový vypravěč. Jinak byl nenápadný, ale jakmile přišel na jeviště a zasvítily na něj reflektory, uměl lidi rozesmát. Takže ho znala spousta lidí. Navíc jsme žili na malém městě. Neznám proto situaci, kdy bych nebyla známá. Už od malinka jsem věděla, že jestli mě někdo pozdraví a já ho neznám, tak ho musím taky pozdravit, protože jinak to nejde. Věděla jsem, že mě lidi znají a že si nemůžu dovolit všechno. Nic jiného neznám.

Jste jiná, než jakou si vás představuje veřejnost?
Rozhodně. Lidé si neuvědomují, že od Postřižin uplynulo už dvaadvacet let. Pořád mají pocit, že jsem to já...

... a že máte ráda vepřové...
... a že piju pivo. Oni vědí, koho mám za muže, ale stále se ptají: Nežila ona s tím z toho filmu? Romantismus začátku osmnáctého století nás drží ve spárech a my pořád hledáme literární nebo filmové postavy, se kterými bychom si poplakali.

Máte na mysli Postřižiny?
Nejenom Postřižiny. Víte, já jsem ty postavy jen hrála a jsem ráda, že se líbily, ale nemiluji je. Nemiluji postavy, to jsou jen umělé konstrukce. Mám ráda živé lidi, ti za to stojí.

Jak se teď, s odstupem, díváte na svou hereckou kariéru?
Je pravda, že to bylo báječné období. Potkala jsem fantastické lidi a jsem za to vděčná.

Vzpomenou si na vás ještě s nějakou hereckou nabídkou?
Dostávala jsem a ještě pořád dostávám nabídky z filmu nebo divadla. Když už jsem byla diplomatkou, dostala jsem nabídku, abych hrála v Koljovi, ale odmítla jsem.

Připadá mi, že o herectví mluvíte s jemnou melancholií v hlase. Proč jste vlastně skončila?
Neskončila jsem, jenom nehraji. Můj muž by vám nejspíš odpověděl, že už mi bylo čtyřicet, takže byl nejvyšší čas odejít.

A co odpovíte vy?
Jenom jsem si z herectví na chvilku odskočila a netočím nové filmy. Nevedlo mě k tomu, že bych neměla co hrát nebo že by se mi nechtělo hrát. Ale všechno to okolo zůstalo. Sláva mi třeba zůstala pořád. Když jsem přijela do Varšavy, šokovalo mě, že mě lidé zastavují na ulici stejně jako doma. Dvanáct let už nehraji, ale vůbec mi to tak nepřijde.

Svět filmu o vás pořád ví?
No ano! Zrovna minulý týden mi psali z jedné americké televize, že natáčejí dokument, jak vznikal film Sophiina volba. Měla jsem v něm tenkrát hrát, ale roli nakonec získala Meryl Streepová a dostala za ní Oscara.

Vy jste opravdu měla hrát v Sophiině volbě?
Rozhodovalo se mezi mnou a Meryl Streepovou. Film režíroval Alan Pakula a on i autor literární předlohy, William Styron, skutečně chtěli, abych to hrála já. Prý kdyby to bylo jenom na nich, tak bych tu roli asi dostala. V televizi se tu historku někde doslechli a chtějí ji dát do toho dokumentu. To je přece úžasné! A to jsem tehdy neudělala nic jiného než kamerové zkoušky.

A co děláte, když máte někdy chuť uplatnit exhibicionismus?
Poskytnu třeba rozhovor...

Nesmím být hysterická

Provází vás minulost slavné, krásné herečky i v diplomatických službách?
Tak především, až do Postřižin mě nikdo za krásnou nikdy nepovažoval. Teprve po filmu začala kampaň, že Vášáryová je hezká... Smála jsem se tomu. Ale ta minulost mě opravdu  pronásleduje i teď. Když jsem například tady v Polsku přišla k ministrovi, uvítal mě slovy: Ach, zase naše krásná paní velvyslankyně!

To musí být milé...
Samozřejmě, že sláva má své výhody. A trochu nevýhod.

Ještě něco jiného z herecké minulosti můžete využít v diplomacii?
Snad jen jedno. Když hrajete Ofélii, nemůžete v půlce představení říct: Bože můj, promiňte! a odejít z jeviště. Stejně tak se při dvouhodinové večeři s prezidentem nebo předsedou vlády nemůžete sebrat a odejít. To opravdu nejde.

Odejít z herectví do diplomacie byl přece jen ústup ze slávy. Nechybí vám to?
Ne. Mám povolání, které vyžaduje dobře se chovat, poslouchat, pozorovat, co se děje kolem a zaznamenávat to. Naštěstí dnes už  velvyslance nepotkává tak krutý osud, že když přinesl zlou zprávu, přišel o hlavu. Obsah práce ale zůstává stejný. Velvyslanec šíří důvěru mezi státy, aby se vojsko jedné země nepostavilo proti vojsku té druhé. Je vyslancem otevřenosti, dobré vůle, přátelství a tak dále...

Co děláte ve volném čase?
Čemu říkáte volný čas?

Když za sebou zavřete dveře kanceláře, nebo o víkendu.
Nemám den, kdy bych se nevěnovala své práci. V tomto smyslu nemám volný čas. Moje práce v kanceláři je jenom dokumentární, většinu toho musím udělat po takzvané pracovní době na různých setkáních.

Opravdu nemáte ani trochu volného času?
Ale to ano. Tahle profese je náročná na čas, a hlavně na psychiku, takže se snažím odpočívat. V zimě chodím bruslit a v létě jezdím na kole. Ale na výlety jezdím se svými kamarády diplomaty a většinou i při tom pracujeme.

Máte mezi diplomaty přátele?
No, víte, přátelství mezi diplomaty...

...neexistuje?
Když mluvím se svým diplomatickým partnerem, tak vím, že asi čtyřicet procent z toho, co říkám, použije, až bude psát zprávu. Nemůžu přijít za kolegou a říct mu: Hele, poslyš, co to zase řekl ten tvůj příšernej ministr. Riskuji tím, že by mohly utrpět vztahy mezi státy.

To si opravdu s nikým nepovídáte jen tak?
Nikdy s nikým nemluvím jenom tak. Snad jen se svojí dcerou, která teď bydlí u mě ve Varšavě, nebo se svým kuchařem. Ale ani u toho si nejsem jistá, že ho nikdo neodposlouchává. No a pak s přáteli, ale ti většinou nebydlí v Polsku.

Takže nejdůležitější pro diplomata je v podstatě nemluvit.
Ne, nejdůležitější je nebýt hysterický. Pořád se dozvídáme nějaké strašné zprávy. Ale jako diplomat musím vidět dál, musím odhadnout, co je opravdu nebezpečné. Někdy se třeba dozvím zprávu a s jejím uveřejněním den počkám. Často mezitím vychladnou horké hlavy.

Ale tím se sama dostáváte do víru událostí a ovlivňujete, co se děje...
To ne! Moje role rozhodně není foukat do vroucí kaše. Musím čekat, až sama vychladne. I to je důvod, proč diplomaté váží každé slovo a nejsou moc otevření. Nedělají okamžitě sáhodlouhé závěry. Proč také?

V zajetí literatury

Váš otec, jak jste řekla, učil slovenštinu a literaturu. Ovlivnilo vás to?
Vyrůstala jsem obklopená knížkami, naučila jsem se číst hodně brzy a pamatuji se, že někdy v jedenácti jsem četla Zločin a trest.

V jedenácti?
Tak to víte, že jsem tomu moc nerozuměla. Pamatovala jsem si děj, ale pak jsem to musela číst znovu.

Pořád ráda čtete klasickou literaturu?
To vás asi zklamu. Do pětadvaceti jsem přečetla všechno, co bylo v mém dosahu, pak už jsem v tom neviděla smysl. Například když mi bylo šestnáct nebo sedmnáct, četla jsem detektivky, ale přestalo mě to bavit ve chvíli, kdy jsem odhalila systém, jakým se píšou. Na šesté stránce jsem už věděla, jak to skončí. Nemůžu se dívat ani na  filmy, kde dobro vítězí nad zlem, protože je mi jasný princip. Tamhle visí puška, jako to bylo v Čechovovi, takže z ní někdo asi vystřelí...

Takže literatura pro vás skončila?
Hodně čtu v cizích jazycích, abych si udržela úroveň jazyka, který zrovna denně nepoužívám. Dnes čtu třeba Schillera, abych se vrátila k němčině, nebo moderní polskou literaturu. Ale nejvíc čtu literaturu faktu.

Kariéru vědmy, kterou byste tak ráda zahájila, jste si možná pojistila i tím, že vám před několika lety vyšla knížka o společenském chování. Jak vznikla?
Na základě sloupků, které jsem pravidelně psala do Mladé fronty DNES. Když jsem byla v Čechách a připravovala jsem akci paralympioniků, zapnula jsem si večer v hotelu počítač a psala. První články šly těžko, pak jsem si našla ten správný styl. Vybrala jsem si ironizovanou podobu Gutha-Jarkovského a excelentně jsem se přitom bavila. Když vám psaní jde, tak je to famózní pocit, najednou cítíte, jak se vám to samo odvíjí pod rukama.

U návodu na slušné chování se asi špatně píše druhý díl. Chystáte tedy něco jiného?
Vlastně jste mě přivedla na jednu myšlenku. Při práci s paralympioniky a jejich sponzory jsem potkala mnoho lidí, kterých si vážím pro jejich lidské kvality. Ale potkala jsem i vysoce postavené úředníky nebo takzvané kapitány průmyslu či financí, kteří by druhý díl určitě zasluhovali. Byl by o tom, že se má říkat pravda, nemá se podvádět a že vysoké postavení nezbavuje člověka povinnosti slušně se chovat. Kromě toho mám teď v hlavě námět na novelu. Když si ho promýšlím, objevuje se moje herecká minulost. Novelu si totiž vybavuji ve filmových obrazech, takže z toho bude možná i scénář, ještě nevím.

Magda Vášáryová

Pochází z učitelské rodiny, narodila se 26. srpna 1948 v Banské Štiavnici.
Poprvé hrála už v patnácti ve snímku Senzi mama, od té doby natočila přes padesát filmů. Patří mezi ně nejen divácky vděčné Postřižiny, ale také Markéta Lazarová (vyhlášená jako Nejlepší český film všech dob), Radúz a Mahulena, Princ Bajaja, Tichá radost, Siroty a vtáčkovia).

V roce 1990 odešla po šestadvaceti letech z hereckého prostředí a stala se diplomatkou. Do roku 1993 byla československou velvyslankyní v Rakousku. V druhé polovině devadesátých let pracovala jako manažerka, založila Slovenskou společnost pro zahraniční politiku a podporovala paralympijské hnutí. Přispěla k tomu, že handicapovaní sportovci zažívají slávu a mají podobné zázemí jako ostatní sportovci.

V roce 1999 neúspěšně kandidovala v prezidentských volbách na Slovensku. V lednu 2000 se proto vrátila k diplomacii a je slovenskou velvyslankyní v Polsku.
Jejím manželem je herec Milan Lasica, s nímž má dvě dospělé dcery. Obě žijí ve Vídni. Starší Hana studuje ekonomii a věnuje se malířství, mladší Žofie studuje na evropské akademii.

Napsala knihu vzpomínek o rodném městě Krátké listy jednomu městu (1988) a rádce z oblasti etikety a vybraného chování Diskrétní průvodce (1998).

Slovenská herečka a diplomatka Magda Vášáryová.

Slovenská herečka a diplomatka Magda Vášáryová.

Slovenská herečka a diplomatka Magda Vášáryová.

Životní role Magdy Vášáryové ve filmu Postřižiny.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Dokud nás svatba nerozdělí
VIDEO: Po Nedotknutelných baví komedií Dokud nás svatba nerozdělí

Francouzskou komedii Dokud nás svatba nerozdělí přivedli na svět Eric Toledano a Olivier Nakache, které proslavil nečekaný celosvětový hit Nedotknutelní. V...  celý článek

Trailer k filmu Tvář vody
VIDEO: Kráska a netvor, s nimiž Guillermo del Toro vyhrál v Benátkách

Za Tvář vody, fantaskní pohádku pro dospělé, v níž se potkali Sally Hawkinsová a Michael Shannon, dostal režisér Guillermo del Toro v letošních Benátkách...  celý článek

Ze seriálu Dáma a Král
RECENZE: Vzhled otrapy, instinkt dr. House. Proč pozlatit Matěje Hádka

Uvolněnější než lehce usedlý Kapitán Exner a zábavně mimoňský jako Rapl, aniž k tomu potřebuje vulgarity. Takový je titulní hrdina Matěje Hádka v seriálu Dáma...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.