V příjemné edici, představující jednotlivé směry a žánry světového umění (v nedávné minulosti vyšly například tituly věnované baroku, abstraktnímu expresionismu či dadaismu) prostřednictvím stručných, ale výstižných profilů hlavních představitelů vždy na pozadí jednoho reprodukovaného zásadního díla jednoho každého z nich, přišla nyní na řadu renesance.
Ani ne stostránková kniha samozřejmě uvádí všechna velká jména renesančního malířství od da Vinciho a Michelangela přes Botticelliho, fra Angelika, Raffaela, Tiziana až po Dürera. A pochopitelně nechybí řada těch, kteří budou zřejmě pro širší veřejnost (které jsou knihy tohoto typu určeny především) novinkou a překvapením.
Kromě těch malířů (resp. jejich rukopisů a zobrazovaných témat), kteří nám automaticky "naskočí", je-li zmínka o renesančním umění, ovšem autor knihy Manfred Wundram zařazuje do dobového kontextu také ty velikány, kteří se "trendu" tak či onak vymykají. Charakteristickým příkladem je Hieronymus Bosch, a samozřejmě El Greco, jehož profil přehlednou knihu uzavírá.
O tom, že je renesanční umění stále živé a inspirující, může, byť ze značně "pokrouceného" úhlu pohledu, vypovídat část tvorby současného kolumbijského výtvarníka Fernanda Botera. Jeho monografii od Mariany Hansteinové právě přináší totéž nakladatelství v ediční řadě Mistři světového umění. Tento výstřední ironik totiž kromě jiného namaloval několik vlastních variací na renesanční obrazy včetně toho patrně nejslavnějšího, da Vinciho Monu Lisu.
Botero (1932) sice vstoupil na scénu s figurativní malbou v době naprosté nadvlády abstrakce, ovšem jeho postavy mají často až absurdně korpulentní tvary, infantilní obličeje a velké, jakoby "hydrocefalické" hlavy, a jejich autor tek není vzdálen standardnímu a přežitému realismu o nic méně než jeho kolegové. A navíc je ve svých dílech mimořádně vtipný, nadhleduplný, ale přitom (většinou) ne zlý.
V poslední době se Fernando Botero od malířství odvrátil k sochařství. Jeho velkoformátové bronzové sochy jsou ovšem jen převedením celoživotního výrazu a vidění světa do jiného žánru a materiálu. V roce 1999 byla jeho díla vystavena na Piazza della Signoria ve Florencii mj. vedle soch Michelangelových. I to lze považovat za další symbolický most mezi jeho a renesančním uměním.
