Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Královským honem na slunce postupuje vinohradské divadlo proti proudu času

  13:15aktualizováno  13:15
- "Co jsem chtěl říct? Co jsem chtěl skutečně napsat?" ptal se autor hry Královský hon na slunce, Brit Peter Shaffer, rok po jejím dokončení v roce 1964, kdy měla světovou premiéru v londýnském Národním divadle. Hrála se tam několik sezon a britští kritici ji označili za nejvýznamnější hru probíhajícího desetiletí.
"Mnoho věcí," pokračoval ve svých úvahách Shaffer. "V podstatě je to hra o srážce mezi evropskou nadějí a indiánskou beznadějí, mezi indiánskou vírou a evropskou nevírou. Viděl jsem aktivní železo Španělska proti pasivnímu peří Peru, konflikt mezi dvěma nesmírnými a neradostnými silami. Španěl radosti nevěřil, neboť pro Krista byla něčím bezcenným. Peruánec od té doby, co v celém svém organizovaném světě zakázal zoufalství, ji těžko mohl znát.
Conquistadoři zbožňovali individuální vůli, Inkové se jí vyhýbali." Shafferovu hru, v překladu Jiřího Muchy, česky poprvé představilo Státní divadlo v Brně v roce 1967. Od té doby byla u nás uvedena pouze třikrát, naposledy nedávno Divadelním spolkem Kašpar. Ze svazující rétoričnosti a výpravnosti se ji nyní v pražském Divadle na Vinohradech pokusil vytáhnout hostující režisér Juraj Deák. Hlavním pomocníkem mu byl nový, obrazově a významově pročištěný překlad Jiřího Joska.
Na otevřené scéně Karla Glogra, v jejímž pozadí vyvstávají hradby a brána peruánského města Cajamarca a za nimiž se klene obrovský bílý horizont, jehož nasvícení se podle situace mění z modré až na zářivě sluneční, se odehrává drama dvou civilizací. Z jedné strany přichází nepočetná skupina Španělů vedená Franciskem Pizarrem, proti nim stojí několikamilionová říše Inků v čele s jejím vládcem Atahualpou. V historické hře, jež vrcholí dobytím Atahualpovy říše 16. listopadu 1532, se Shaffer soustředí na okamžik střetu těchto kultur. Ukazuje nehumánnost obou, žádné nestraní. Španělé jsou však pragmatičtější, zkušenější, ale i zrádnější, nevypočitatelnější a podlejší. Několika stu mužů se podaří zajmout Atahualpu, a tím ochromit jeho poddané, pro něž je Atahualpa Bůh. Druhá polovina hry je pak v podstatě dialogem po zlatu toužícího Pizarra a ve své božství věřícího Atahualpy. Teprve zde Shaffer "odkrývá karty". Důvěra v rozum, odpovědnost za sebe i druhé, víra v individualitu a od dogmat osvobozené vnímání světa a života, to jsou hodnoty, jimž dramatik věren tradici své vlastní země dává přednost. Jsou ale i odrazem naivistických idejí raných 60. let, kdy hra vznikla.
I režisér Juraj Deák směřuje celou inscenaci právě k tomuto setkání. První část, v níž vystoupí snad celý mužský soubor Divadla na Vinohradech (ve hře není jediná ženská role!), je mu v podstatě jen předehrou pro jeden jediný, do několika obrazů rozvedený dialog Atahualpy a Pizarra. V něm je soustředěno jádro inscenace. Zatímco Ladislav Frej jako Pizarro se postupně mění z drsného a cynického dobyvatele v člověka váhajícího a své předchozí životní postoje přehodnocujícího, zůstává Atahualpa v podání Vladimíra Dlouhého naivním vládcem říše Inků - sebevědomě věřícím ve své božství, neschopným se bránit po zlatu toužící evropské expanzi a bez boje odsuzujícím svůj národ v otroctví a porobu. Okamžiky, kdy Atahualpa učí Pizarra rituální tance a předává mu své názory a zkušenosti, kdy spolu diskutují a Pizarro nahlíží duchovní prázdnotu vlastní existence, patří k nejsilnějším okamžikům inscenace. Otázky po smyslu lidského snažení a absolutních hodnotách byly aktuální v 16. století zrovna tak jako v 60. letech tohoto století a jsou též dnes.
Mnohé ostatní je však ve vinohradské inscenaci zbytnělé, popisné, jevištně zkostnatělé. Od historizujících kostýmů Sylvy Hanákové, které příliš kontrastují se scénou Karla Glogra pracující se symbolickými motivy, přes rutinní využití dobových hudebních motivů skladatelem Vladimírem Franzem a formálních skupinových choreografií Moniky Rebcové až k samému, statickými obrazy podávanému dění na scéně, podtrženému navíc nefunkčním, děj zpomalujícím vypravěčem Martinem Ruizem (Ilja Racek). Přes všechnu snahu o totální divadlo inscenace trčí v konvenci statických obrazů a rozmáchlých "chlapáckých" gest, pod nimiž se subtilnější, existenciálnější motivy hry ztrácejí jako zavátá lesní stezka. Iluzi, již svou hrou chtěl Shaffer - jak sám řekl - zprostředkovat, "zážitek, zároveň střízlivý i bohatý, který by byl naprosto a ryze divadelní", se vytvořit nepodařilo.
Zdá se, že inscenovat dnes historické nebo historickými motivy se zabývající hry je věcí ošidnou. Jak Mišimova Markýza de Sade nebo Sidonova Shapira, tak současný Královský hon na slunce působí na vinohradské scéně křečovitě a násilně. Kromě obecných pravd nekladou aktuální divadelní otázky, jež by byly pro jejich tvůrce - od režiséra přes výtvarníky a hudebníky k hercům - dostatečně silnou výzvou překračovat inscenační hranice řemeslné rutiny. Bez nich však živé divadlo umírá. Najít společensky i divácky vzrušující témata včetně jejich adekvátního zpracování vyžaduje radikálnější a odvážnější dramaturgicko-režijní i herecké přístupy.
Divadlo na Vinohradech Praha - Peter Shaffer: Královský hon na slunce. Překlad Jiří Josek, režie Juraj Deák j.h., scéna Karel Glogr, kostýmy Sylva Hanáková j.h., hudba Vladimír Franz, pohybová spolupráce Monika Rebcová j.h., asistentka režie Eva Bergerová j.h., dramaturgie Alena Kožíková. Premiéra 28. března.
Autor:



Nejčtenější

Je to výprodej našeho kamarádství, reaguje Viewegh na slevy svých knih

Spisovatel Michal Viewegh v pořadu Za scénou

Euromedia, nový nakladatelský dům Michala Viewegha, láká na letní povídkový soubor Město mezi zelenými kopci, na kterém...

GLOSA: Brutal Assault opět dokázal, že patří k evropské špičce

Záběr z festivalu Brutal Assault 2018

Kolem 19 tisíc lidí dorazilo do areálu pevnosti Josefov v Jaroměři na letošní ročník festivalu Brutal Assault. A...



KOMENTÁŘ: Dívejte se! Oscara získává největší tupost roku

John Nelson, Gerd Nefzer, Paul Lambert a Richard R. Hoover. To je sestava,...

Málokdy se vidí, aby více než šest tisíc vážených osobností spáchalo v jediném okamžiku hromadnou společenskou...

KVÍZ: Jak znáte Rychlé šípy a Jaroslava Foglara, plantážníci?

Rychlé šípy

Mirek Dušín, Jarka Metelka, Jindra Hojer, Červenáček a Rychlonožka. Příběhy Rychlých šípů od Jaroslava Foglara hltaly...

Herci z muzikálů včetně Mamma Mia nedostali honoráře, došlo na insolvenci

Herečka Alena Antalová v hlavní roli Donny v muzikálu Mamma Mia v pražském...

Producent Jiří Jurtin a jeho firma Crystal Skull je ve finančních potížích. Tvrdí, že společnost Ticket Art Praha mu...

Další z rubriky

ANKETA: Následuje přestávka. Je to pro vás přežitek, nebo nutnost?

Opona jako symbol divadelní přestávky

Jsou ještě kina, kde se diváci dočkají přestávky během projekce? A co koncerty v halách? A jak si s přestávkou v dnešní...

OBRAZEM: Nový cirkus a Tycho de Brahe. Patnáctá Letní Letná začala

Záběr ze slavnostního zahájení 15. Letní Letné, které neslo název De Nova...

Už patnáctý ročník festivalu Letní Letná zahájilo ve středu večer speciální představení De Nova Stella. Odstartovala...

RECENZE: Leoš Noha s Lukášem Langmajerem táhnou klasickou letní frašku

Záběr z inscenace Příště ho zabiju sám!

Komedie Příště ho zabiju sám! s Leošem Nohou v hlavní roli nabízí všechny plusy i minusy odpočinkového letního hraní.

Najdete na iDNES.cz