Všestranný autor vstoupil do dějin literatury hlavně cyklem o Králíkovi, jehož dva díly mu vynesly dvě Pulitzerovy ceny za román. V češtině řada stále není kompletní: ze čtyř knih známe pouze tři, novinkou je druhá část Králík se vrací (1971).
A návrat je to bouřlivý: spadá do kulminujících šedesátých let, kdy na Měsíci přistává Apollo 11, vrcholí protesty proti válce ve Vietnamu i rasové nepokoje a ve vzduchu je nejen všudypřítomná vůně marihuany, ale také příslib volné lásky.
Králík celonárodní i osobní
Několikasvazkové dílo, které zachycuje na osudech jednotlivců takzvaný duch doby, není v Americe ničím novým: připomeňme Johna Dos Passose či z poslední doby americkou trilogii Philipa Rotha, jejíž dvě zatím přeložené části si u nás získaly značnou oblibu.
Updikeova sága se liší výběrem prostředí a postav: maloměstem a protestantskou střední třídou. Autor navazuje na Babbita Sinclaira Lewise z 20. let, k němuž odkazuje už v názvu - přezdívkou hlavního hrdiny Králík, anglicky Rabbit. I Updikeův Harry Angstrom se zmítá mezi odpovědností a svobodou s předem určenými limity, rebeluje víceméně v mezích zákona.
Autor roku 1995 připustil, že mu Králík posloužil jako ventil vlastního neklidu a rozmrzelosti, což se v Návratu projevuje hlavně ve vykreslení vztahu otce a syna - Updike opustil svou manželku s dětmi a podruhé se oženil. I proto lze Králíka chápat nejen jako společenskou, ale i emocionální historii Spojených států, jak podotkl jeden britský recenzent. Téma celonárodní, ale i osobní.
Ne všechny ohlasy však byly pochvalné, většina výhrad směřovala na adresu Králíkova vyjadřování. Jeho komentáře a vnitřní monology mnohým připadaly až příliš vtipné a (sebe)ironické. Jako by Updike nezachycoval myšlenky průměrného pracujícího Američana, ale absolventa Harvardu, jímž také ve skutečnosti je. Spisovatel kontroval postřehem, že ani Shakespeare neupřel žádné postavě výřečnost, k čemuž dodejme, že podle výše uvedené logiky by se obdobného přečinu dopustil třeba i William Faulkner.
Příliš mnoho trápení
Harryho Angstroma ve druhém dílu Králíka stále něco sužuje: trauma ze smrti maličké dcerky i ústup někdejší sportovní slávy. Trápí se nad nemocnou matkou, jejíž ambice ho kdysi poháněly, obtížně překonává nevěru manželky: jak bez ní vychová syna? K tomu se přidává frustrace, že nebojoval v Koreji. Spojené státy totiž podle něj stále jednají ve jménu svobody (jako „ruka Boží“) a americkou vlajku má za nedotknutelnou (žádný „kus hajzlpapíru“).
Jenže do Králíkova života vstoupí dějiny. Ne jako převratné události, ale v rovině individuální. Králík si všímá, že muže vysedávající v baru žádná raketa neodnesla a záběry z Měsíce v televizi má vystřídat nepříliš duchaplná soutěž.
Když se na obrazovce objeví přenos ze slavnostního pohřbu, není si jistý, jestli ty pocty patří senátoru Dirksenovi ve Washingtonu nebo Ho Či Minovi v Hanoji - „hodnostáři vypadají všichni stejně“. O velké politice sice vede vášnivé diskuse s otcem své ženy i jejím řeckým milencem, ale myšlenkově i jinak se začne vyvíjet až pod vlivem dvou stále mu bližších lidí.
Prvním z nich je osmnáctiletá Jill, která v rámci revolty utekla od bohatých rodičů a okusila vše, co šedesátá léta nabízela. To kvůli ní se z uvolněné idyly plné hudby, debat a sexu postupně stává drogová noční můra. Druhým je mladý černoch Skeeter, permanentně lehce zkouřený veterán z Vietnamu, jehož postavu list New York Times právem označil za „nový černošský typ“.
Zhnojený státy
Nový je vlastně dodnes, vymyká se jakémukoli vřazení: není to oběť ani revolucionář a svou rétorikou podrývá i kazatelskou tradici, již má afroamerická komunita v úctě. Jeho divoký humor nezná - na rozdíl od politické korektnosti - hranice.
Tam, kde Králík se synem vidí nejlepší zemi na světě, Skeeter vidí - nejen v důsledku otroctví - „Zhnojený státy“. Neváhá vyřknout větu jako „Ježíši, ochraň mě před těma vy blitejma, podebranejma bílejma milencama“ a nepřáteli jsou pro něj i „etablovaný negři“, kteří přitahují zájem bulvárního tisku.
Skeeter má však rozporuplnou roli: svými názory trochu pootevře Králíkovi oči, méně jasné však je, proč pokoušel skoro vyléčenou Jill. Tato postava, přesvědčivější v rovině symbolické než psychologické, provokuje, ale neskýtá žádnou alternativu. Tím se trochu podobá černošským protagonistům z próz Bernarda Malamuda, které také vznikaly v 60. letech.
Updike tak v Králíkovi mistrně zachycuje třídní rozdíly i rasové předsudky bělochů vůči černochům, ale jeho obyčejný člověk je logicky méně intelektuálně vnímavý, spíše se potácí s nejistotami a zmatky doby. A neumí překvapit tolik jako třeba protagonisté Philipa Rotha. U Králíka vítězí vina a povinnost.
JOHN UPDIKE - Králík se vrací
Přeložil Miroslav Jindra. Paseka, Praha a Litomyšl 2007, 404 stran, doporučená cena 389 korun.
Hodnocení MF DNES: 80%
