RECENZE: Těžké začátky génia aneb když Dvořák neuměl komponovat

Slyšet o přestávce koncertu vtípky na účet skladatelských (ne)schopností Antonína Dvořáka je hodně zvláštní. Nešlo se však divit. Bylo uvedení jeho rané, špatné opery Král a uhlíř na Dvořákově Praze medvědí službou géniovi?

Kateřina Kněžíková, Richard Samek a dirigent Tomáš Brauner při provedení Krále a uhlíře na Dvořákově Praze | foto: Petra Hajská

Král a uhlíř je Dvořákova druhá opera. Roku 1873 ji dokonce začal studovat kapelník Bedřich Smetana v Prozatímním divadle, ale nakonec ji pro příliš komplikovanou podobu odložil. Dvořák se nevzdal a na stejný text napsal novou hudbu, což je v hudebních dějinách ojedinělý čin. Zatímco druhá verze se průběžně uváděla a nahrávala, první poprvé a naposledy zazněla na přelomu dvacátých a třicátých let v Národním divadle, ovšem ne v plné délce.

Antonín Dvořák: Král a uhlíř

50 %

Dirigent: Tomáš Brauner

Symfonický orchestr Českého rozhlasu

Dvořákova Praha, Rudolfinum, 19. září 2019

Až teď ji v kompletní podobě představil festival. A byl to dost šok, možná ještě větší než koncertní provedení Dvořákovy úplně první, historické opery Alfred před pěti lety. Ta je také špatná v nezvládnuté práci s orchestrem a absenci invence. U Krále a uhlíře je však mohutná orchestrální a sborová masa navíc posazena na prostinký příběh o setkání uhlíře a krále, jenž utají svou identitu, a milostnou zápletku, jež sice nepostrádá i vážnější momenty, ale odvíjí se v úsměvné a naivní rovině a samozřejmě ústí do happy endu.

Člověk měl v hledišti neustále pocit, že jakýsi právem zapomenutý skladatel se snaží napodobit Wagnera, ale vůbec to neumí, neví, jak vyjádřit postavy, a tak sahá k uniformnímu patosu, jenž se nedá vydržet, zvlášť když dílo trvá (s dvěma kratšími pauzami) tři a půl hodiny. Z přehuštěné, mohutné, ač útočně pojaté orchestrální sazby nevystupuje téměř žádný nápad, žádná melodie či hlubší charakteristika. Je to takový hudební beton. Jen občas se zableskne – hlavně ve sborových pasážích. 

„Ten mladý muž by mohl napsat oratorium,“ napadlo by možná diváka, který by Dvořáka vůbec neznal. A taky že oratoria později napsal, a jaká! Paprsek světla v podobě citem podložené melodie zasvítí v árii uhlířovy dcery Lidušky v druhém dějství, možná ještě na dvou, třech dalších místech. Orchestrální suita v délce patnácti minut by se z opery dala sestavit, jako celek je ale neproveditelná. V tom měl kdysi Bedřich Smetana pravdu.

Na obhajobu Dvořáka ovšem nutno dodat, že hodně jde i na vrub libretisty, plzeňského spisovatele Bernarda Guldenera, který se snažil poskládat vedle sebe snad všechna dostupná česká slova a přímočarý děj rozmělnil mnoha postavami včetně vedlejšího milostného příběhu dvorní dámy a purkrabího. Komponovat na šroubované výroky či primitivní rýmovačky postrádající vtip snad ani seriózně nejde, pokud by to neměla být parodie. 

Přitom ve své době tento text určitě patřil k průměru, dokonce spíš lepšímu. Ostatně jakkoli Dvořákova druhá, hudebně zjednodušená, částečně upravená a celkově jistě snesitelnější verze Krále a uhlíře se průběžně hrála a nahrávala, v druhé polovině dvacátého století ztratila dech i ona – v Národním divadle naposledy zazněla roku 1957.

Co je genialita

Z tohoto pohledu lze výkony účinkujících při čtvrtečním večeru v Rudolfinu považovat víceméně za hrdinské. V prvé řadě zaslouží uznání dirigent Tomáš Brauner, který celý aparát sestávající ze Symfonického orchestru Českého rozhlasu a Pražského filharmonického sboru dokázal udržet pohromadě. K dobovým steskům na zbytečnou obtížnost a přetíženost pěveckých partů, které nejdou do krku ani do hlavy, se lze po poslechu připojit. 

Přesto obsazení jedenácti sólových rolí mělo být pro daný účel kvalitnější. Kateřina Kněžíková ozvláštnila Lidušku svým lyrickým hlasem, ale ani jí se zjevně nezpívalo moc dobře. Vedle ní nejlépe obstál slovenský basista Jozef Benci jako uhlíř Matěj. Richard Samek jako Liduščin nápadník Jeník zpíval příliš silou, také tenorista Josef Moravec v úloze purkrabího na hlas nepříjemně tlačil, barytonista Roman Hoza coby král Matyáš působil barvou hlasu i přednesem matně.

V některých dobových recenzích po uvedení roku 1929 se objevily názory, že Dvořákovu významu nebylo tímto činem dobře poslouženo. Dnes můžeme říct, že podobně jako u Alfreda je to spíš naopak. Z provedení vznikla nahrávka, která jistě poslouží dvořákovským badatelům. Ale především je ohromující slyšet na vlastní uši, jakou cestu dokázal Dvořák ve svém uměleckém životě ujít. Jak je to možné? 

Odpověď je současně odpovědí na otázku, co je nebem daná genialita. U Dvořáka právě ten rozdíl mezi Králem a uhlířem (ale třeba i prvními symfoniemi a dalšími ranými díly) a vrcholnými oratorii, symfoniemi, instrumentálními koncerty a samozřejmě i operami v čele s Rusalkou.