Židé svou komunitu označují hebrejským výrazem kehila. Pražskou obec si nemůžeme představovat jako skupinu lidí uzavřených do imaginárních zdí ghetta, nepřístupného pro jiné smrtelníky. Pro fotografa není přesto jednoduché do takového společenství proniknout. Zvláště když jde o dívku, před kterou židovská tradice klade řadu překážek.
Ovšem právě tradice je pro fungování kehily nezbytná. Ta neplní jen funkci náboženskou, ale také společenskou. Dokáže zachovat dávnou kulturu, bez které je integrita víry jedince žijícího v odlišném světě nepředstavitelná. A zde je také cesta pro fotografa. Židovství většiny členů pražské diaspory s obcí velmi úzce souvisí a dá se říci, že končí za jejími branami.
Kracíková tedy neukazuje snímky z jejich domácností nebo všedního života. Soustředí se na ty situace, kdy se víra projevuje navenek. Neznamená to však, že by si vystačila se zachycením symboliky obřadů a svátků.
Chápe, že o člověku nestačí vypovědět to, že nosí jarmulku a pejzy a texty modliteb čte zprava doleva. Snaží se spíš o záznam jeho pocitů - ať už jde o šťastnou nevěstu, či poněkud rozpačitého otce chvíli před obřezáním jeho syna. A tázavý pohled jeho tváře řekne o pomalu se obnovující náboženské společnosti rozhodně víc než stovky záběrů hrajících si s motivem Davidovy hvězdy a podzimem zachmuřených náhrobků.
Kracíková na Karlově univerzitě už vystudovala obor žurnalistika. Očekávali bychom tedy jakousi novinářskou dravost k dosažení kýženého výsledku; navíc konzervativní židovství se svým zákazem vstupu ženy do synagogy při bohoslužbě by ji k tomu mohlo přímo vybízet. Žádného voyeurismu se však nedočkáme! I záběr skrz dveře Staronové synagogy při svátku roš ha-šana není porušením intimity rituálu, ale naopak jen náznakem tajemství, ke kterému zkrátka nemůžeme mít přístup. Stejně jako okamžik těsně před rozsvícením svící zahajujících šabat, sedmý den v týdnu vyhrazený pro odpočinek a náboženské rozjímání. Porušit tento posvátný čas cvakáním spouště by autorčinu tvorbu posunulo (či spíš vrátilo) do zcela jiné polohy.
Něco z žurnalistické průpravy se však na fotografiích Marie Kracíkové projevuje. Na celý rok vstoupila do životů pro ostatní Pražany možná trochu tajemných spoluobyvatel, avšak na záběrech její přítomnost neobjevíme. Nestala se fascinovanou obdivovatelkou zvláštního světa uchovávajícího si specifickou atmosféru ani žalující svědkyní společnosti pevného řádu, pro člověka řítícího se do třetího tisíciletí poněkud svazujícího a nepochopitelného. Jakýkoliv názor nechává pouze na divákovi. To je chvályhodný čin.