Magdalena Kožená a tanečník flamenka Antonio El Pipa si v Rudolfinu společně...

Magdalena Kožená a tanečník flamenka Antonio El Pipa si v Rudolfinu společně zatančili. | foto: Petra Hajská

GLOSÁŘ: Kožená tančila flamenco, hvězdný tenorista hrál na kytaru

  • 3
Bylo by to jistě atraktivní, přesto se mezzosopranistka Magdalena Kožená a peruánský tenorista Juan Diego Flórez nesešli na jednom koncertě. V Praze vystoupili den po sobě, ovšem španělské rytmy předvedli oba.

Naše mezinárodně úspěšná pěvkyně před časem založila Nadaci Magdaleny Kožené, která má podporovat český systém základních uměleckých škol. V její prospěch se uskutečnily dva koncerty v Rudolfinu, přičemž na ten středeční byli pozváni mimo jiné i žáci a učitelé ZUŠ.

Kožená si vymyslela – jak sama říká – další „bláznivý“ projekt (tím předešlým byl swingový program s Ondřejem Havelkou). Teď se jejím uměleckým partnerem stal španělský tanečník flamenka Antonio El Pipa, s nímž se před pár lety připravovala na roli Carmen. Vznikl program kombinující ukázky flamenka s písněmi španělského baroka. El Pipo přijel s vlastním souborem, sestávajícím ze tří zpěvaček a dvou kytaristů, Koženou doprovázel britský ansámbl Private Musicke.

Třebaže země původu interpretovaných ukázek byla stejná a ve všech přicházely ke slovu drnkací nástroje, přece jen před divákem defilovaly dva vzdálené světy, řídící se vlastními pravidly. Živočišný tanec a zpěv na straně jedné, a na druhé umělé barokní písně od autorů u nás téměř neznámých, ale zjevně ovlivněných tehdy novou italskou módou – operou. Z pódia vyzařovalo spíš vzájemné uznání než splynutí žánrů.

Kožená secvičila s tanečníkem i společné výstupy, nepředstírala však, že je tanečnicí flamenka, spíš jen naznačila pár kroků a gest a jinak se celý večer raději držela na své „polovině hřiště“. A je to právě rané baroko, které jejímu hlasu vždy sedělo mimořádně dobře, a do kterého vždy dokázala vložit bohatý výraz. Její hlas, nyní v zenitu, limity dané přírodou už nepřekročí, ale Kožená si drží svůj obor a svoji úroveň.

Mrštný judista

Také peruánský tenorista Juan Diego Flórez, který v Rudolfinu vystoupil o den později za klavírního doprovodu Vincenza Scalery v rámci koncertní řady agentury Nachtigall Artists, zná své hranice. Se svým útlým hláskem těžko bude někdy burácet Nessun dorma z Turandot, ovšem na druhou stranu tento hlásek při vší útlosti byl vždy velmi zvučný, vyrovnaný a flexibilní a Flórez očividně nechce zůstat jen u virtuosních partů Rossiniho, které ho kdysi proslavily.

Do Prahy nedorazil zdravotně zcela v pořádku, za což se omluvil a ze své indispozice si také v průběhu večera dělal legraci. Bráno výší laťky, kterou si  sám v minulých letech nasadil, se dalo vytušit, že není zcela uvolněný. Přesto se mohl jako vždy opřít o skálopevnou techniku a v průběhu večera se navíc rozezpíval.

Rossiniho opomenout nemohl, kromě tří písní zazpíval bezvadně i árii z jeho Otella, ale dal také najevo, kam by v dalších letech chtěl směřovat. Třeba k Mozartovi, pro nějž má technické i výrazové předpoklady. Árie z oper Únos ze serailu a Král pastýřem zazpíval ukázněně a kultivovaně, přesto nezůstal jen chladným technikem, do hudby vložil i vřelost. Ve francouzském repertoáru se už usazuje, a třeba takovou árii z Massenetova Werthera umí zazpívat s grácií a jemností, která této zasněné postavě sluší mnohem víc než rozmáchle předramatizovaná vokální gesta některých jiných tenoristů.

Na druhou stranu u Pucciniho nebo Verdiho bude vždy znát, že Flórez je sice ve zpěvu mrštný judista, ale přece jen nižší hmotnostní kategorie. A to přesto, že se i v italské hudbě snaží zůstat u „lehčí“ váhy, jakou představuje Rinuccio z Pucciniho aktovky Gianni Schicchi, Rudolf z Bohémy od stejného autora nebo Alfredo z Verdiho La traviaty. Jejich árie zařadil do druhé půle koncertu.

V přídavcích došlo i na Flórezův největší hit, vysokými céčky prošpikovanou árii z Donizettiho Dcery pluku. Flórez si navíc přinesl kytaru a sám se doprovodil v písních Besame Mucho a ve slavném „Cucurrucucu“. Oba kousky zazpíval krásně a s citem. A protože ho publikum nechtělo pustit, přidal ještě Granadu a árii Vévody z Verdiho Rigoletta.

Někteří pěvci si po jedné roli myslejí, že už mohou všechno a také se do všeho vrhají. Končí bez hlasu. Flórez a Kožená si to ani po dvaceti letech zpívání nemyslejí. A proto hlas stále mají a konec jejich kariér je ještě určitě daleko.