Nová výstava Horácké galerie je koncipována jako průřez tvorbou výtvarníka Slavoje Kovaříka. Expozice mapuje malířovo období od čtyřicátých let do současnosti. Retrospektivní výstava je po devíti letech další Kovaříkovou prezentací na Vysočině.
Kovařík, který se narodil před osmdesáti lety, toužil od prvopočátku po kariéře malíře. "Co si pamatuji, nikdy jsem nechtěl být ničím jiným než malířem. Nakonec se mi to splnilo," řekl před dvěma lety. Vedle Radoslava Kutry a Václava Zykmunda měl zásadní teoretický vliv na olomoucké výtvarné dění posledního půlstoletí. Při studiu ve zlínské Škole umění postupně zdokonaloval svoji řemeslnou zručnost a na krátký čas se pokoušel o surrealistický výraz. Po válce byl přijat do ateliéru Emila Filly na Uměleckoprůmyslové škole, kde studoval společně s Alenou Ladovou nebo Liborem Fárou.
Padesátá léta byla pro malíře nejtěžším obdobím v jeho tvorbě. Jako modernista se v Olomouci, kam se po studiích vrátil, ocitl v téměř úplné izolaci. "Inspiračními zdroji jsou v té době hlavně krajina a obyčejná zátiší," vysvětluje historik Ladislav Daněk. Počátek šedesátých let obrací Kovaříkovu pozornost k příměstské aglomeraci a městu. Tehdy vzniká volný cyklus s názvem Města. "Malířův pohled na urbanistický celek se radikalizuje natolik, že ruší poslední principy perspektivního zobrazování a deskriptivní geometrie a pohled na město pojímá jako plošnou sestavu nepravidelných obdélníků," poznamenává Daněk.
Druhou polovinu šedesátých let reprezentují v Kovaříkově tvorbě koláže, dekoláže a asambláže. Malíře se inspiruje lidovým graffiti a plakátovacími plochami. Sám Kovařík považuje za přelomový obraz dílo Z památníku. V té době se nedílnou součástí jeho obrazů stává písmo. Zároveň vlepuje do svých děl i dětské kresby své dcery. "Kovaříkovy dekoláže té doby jsou jedinečnou reakcí na světovou vlnu pop artu," říká Daněk.
Sedmdesátá léta uzavírají Slavoje Kovaříka opět do izolace. V osmdesátých letech se autorův rukopis zklidňuje. "Zdá se, že Kovařík hledá nové jistoty," soudí Daněk. Malba se zjemňuje a prosvětluje. Druhá polovina osmdesátých let znamená pro malíře šťastnější období. Vedle olejomaleb vzniká tehdy rozsáhlý soubor kombinovaných technik, jejichž počet jde do několika stovek. Vedle toho vzniká i soubor kolážovaných maleb, do kterých opět zapracovává Kovařík kresby své dcery nebo reprodukce prvorepublikových časopisů. Narozdíl od olejů neoznačuje výtvarník své malby na papíře vůbec žádnými názvy. "Hodně se tím ztěžuje možnost zpracování," podotýká Daněk. Navíc je Kovaříkova tvorba osmdesátých let opravdu značná a ani nyní se malíř nezbavil svého zvyku rozdávat velikou část své umělecké produkce známým a přátelům.
Devadesátá léta jsou pro Kovaříka návratem k očím veřejnosti. Po výstavách v Olomouci, Šternberku a Přerově připomenula jeho tvorbu expozice ve Žďáru nad Sázavou. Stěžejním souborem tu je cyklus "bílých obrazů". Bílých proto, že společným malířským tématem je tato barva jako symbol světla. Zároveň opouští svůj ateliér a před stěhováním ničí řadu prací ... V druhé polovině devadesátých let není už malířova aktivita intenzivní. Ovšem na konci dekády znovu začíná pracovat. "Jde mi to ztěžka, jako když se rozjíždí parní lokomotiva, ale malovat mě stále těší," prohlašuje.
