Zcela v dramaturgickém zájmu není jen hrou, ale prostředkem zveřejňování přání a sklonů dramatických figur. Vše prolíná přímý erotický akcent. Hybatelem, tím, kdo může za všechno a za nic, je Puk. Skřítek, který popichuje, ponouká, zároveň škodolibě i s dobrým srdcem. Režisér nijak neakcentoval jednu z rovin textu, všechny staví vedle sebe, aby se někde proťaly a šly zase svou cestou. Vše dýchá vnitřním a těžko uchopitelným smyslem.
Vše na jevišti tento smysl má a vše se mu podřizuje. Asi nejvýraznějšími inscenačními akcenty jsou spojení hudby Dalibora Gondíka, výtečné scény Miloně Kališe a světla.
| Horácké divadlo v Jihlavě - William Shakespeare: Sen noci svatojánské. Překlad Martin Hilský, režie Milan Schejbal j. h., scéna Miloň Kališ j. h., kostýmy Kateřina Baranowská j. h. Premiéra 28. dubna |
Kaňkou na kráse je i pojetí družiny elfů. Zbytečně se toporně po jevišti pohybuje skupinka dětí, jejichž zájmem z největších je najít v hledišti příbuzenstvo. Jejich funkce je nanejvýš ornamentální a divadelního smyslu postrádající.
Velkým zážitkem jsou některé herecké výkony. Ondřej Šípek vytváří svého Puka hlavně pohybem, přesně a jistě v duchu smyslu hry. Velikým objevem se pak může stát Klubko Milana Šindeláře, který se sebeironizujícím postojem vykresluje přehnanou ambicióznost a sociální blbost své postavy. Opravdovými zážitky jsou vůbec scény řemeslníků, které nepostrádají humor i výpověď. Na cestě k výrazu jsou zatím výkony Stanislava Gerstnera, Stanislava Jiránka, Hany Briešťanské a Evy Jízdné v rolích milenců. Zatím je to spíše hledání, než výkon.
V Jihlavě se podařilo vybudovat vrchol sezóny, který snad snese ta nejpřísnější měřítka. Pozdě, ale přece chtělo by se říci. A nakonec jeden vzkaz režisérovi a Martyně Klimáčkové: Ten vtip s jazykovou obojetností Titánie mě opravdu dostal.
