RECENZE: Morávkovu Kouzelnou flétnu rozbil skladatel v roli tlumočníka

Vlastně nemuselo chybět tolik a nová inscenace Mozartovy Kouzelné flétny ve Stavovském divadle v režii Vladimíra Morávka mohla být kouzelnou výpravnou pohádkou. Ale nakonec z ní zbyl jen chaos.

Scéna z Morávkovy inscenace Mozartovy Kouzelné flétny | foto: Národní divadlo/Hana Smejkalová

Podat tuto operu ve stylu jakési „fantasy“ není marné východisko. Zvlášť když mnozí režiséři se ve světě snaží mnohovrstevnatý příběh o střetu říše světla a tmy pojmout jako filozofické úvahy o životě, do nichž se ovšem většinou zamotají.

Scéna z Morávkovy inscenace Mozartovy Kouzelné flétny

Naproti tomu první pohled na scénu Miroslava Huptycha a Martina Ondruše i kostýmy Tomáše Kypty zprvu vyvolá ulehčující dojem, že se snad bude hrát příběh Mozarta a jeho libretisty Emanuela Schikanedra.

Diváka ovane atmosféra starého divadla s nápovědními budkami ve tvaru mušlí, fantazii provokuje systém opon pomalovaných různými symboly. Zdá se, že inscenátoři namísto přeintelektualizovaných analýz moudře ponechali Kouzelné flétně její tajemství. Výtvarníci za to dostávají deset procent navíc.

Ale pak přijde šok. Přidaná postava Mozarta (Ondřej Mataj), stylizovaná do rozchechtaného, přiopilého spratka z Formanova Amadea, se vše snaží dirigovat, plete se ostatním pod nohy, sama o sobě nic nevnáší, není ani zábavná, jen otravná a zbytečná, ale co nejhůř, provádí cosi jako simultánní tlumočení německých dialogů.

Pomineme-li fakt, že Amadeus je sice úžasně natočený film, ale s osobností Mozarta, tak jak vystává třeba z jeho dopisů, nemá společného o nic víc než Dumasovy romány s historickou vědou, je tento „nápad“ nesnesitelný sám o sobě. Výsledkem je totiž překřikování a rozmazání příběhu do nesrozumitelnosti. Nejlepší by bylo tuto figuru z inscenace jednoduše odstranit.

K chaosu přispívají i režisérovy úpravy, či spíše škrty v mluvených pasážích. Někdy zanechávají mezery v logice děje, jindy ho vyloženě ochuzují, třeba v druhém dějství se ztratila asi nejhumornější scéna, kdy Papageno vede rozmluvu se stařenou, z níž se vyklube jeho nevěsta. Jestli je takovým problémem němčina, měla se Kouzelná flétna opět hrát v českém překladu, stejně jako předešlá Radokova inscenace.

Zmizelo i hudební kouzlo

Jenomže problémů je více. Dirigent Jaroslav Kyzlink před premiérou hovořil o očištění partitury od různých pozdějších nánosů, ale to snad neznamená hrát hudbu 18. století od startu do cíle mechanickým úprkem, v němž pomalu nelze rozlišit prostou písničku ptáčníka Papagena od hymnického zpěvu vládce říše světla Sarastra. Přitom právě v jednotě nejrůznějších kompozičních postupů, odlišení postav a dějových okamžiků spočívá hudební kouzlo této opery.

Sólisté nemají v inscenačním zmatku co hrát a se zpěvem to také není valné. Richard Samek zpívá Tamina příliš ztěžka, jakoby z posledního dechu, bez lehkosti a kultivovanosti špičkových mozartovských tenorů.

W. A. Mozart: Kouzelná flétna

55 %

Stavovské divadlo

premiéra 5.února 2015

dirigent: Jaroslav Kyzlink

režie: Vladimír Morávek

Soprán Marie Fajtové v roli Paminy je sice lehký, ale není to zdravý zvuk schopný vyjádřit emoce, spíše přelehčený chudokrevný zpěv s tendencí k ostrosti. Mocný Sarastro by měl především co nejdůstojněji a nejzvučněji bručet, ale právě hluboké tóny Jana Šťávy se téměř nedaly slyšet. Miloš Horák Papagena odzpíval bez hereckého vkladu, hry se slovy, která teprve tuto roli může udělat živou a zábavnou. Z této sestavy nakonec nejlépe vyšla Jana Sibera v áriích Královny noci a také tenorista Aleš Voráček, který se aspoň snažil herecky i pěvecky ztvárnit proradného mouřenína Monostata.

Pro Národní divadlo by snad mělo být věcí cti dát pro takovou příležitost dohromady světové obsazení, i s česko-slovenskou účastí, třeba ve složení Pavol Bršlík, Martina Janková, Štefan Kocán nebo Jan Martiník. Rozhodně by to bylo přínosnější než zvát Josého Curu do jednoho představení Verdiho Otella.