Do polotmy v sále vyletí levice Janka Ledeckého. Hudba zmlkne a pár vteřin nato zmlkne i zpěvačka. Trochu zmateně pohlédne na porotu.
„To bylo super! Děkujeme!“ ozve se hlas ze sálu.
Dívka pořád ještě stojí na pódiu a žmoulá v ruce mikrofon.
„Děkujem!“ ozve se další hlas.
Konečně pochopila, že „Děkujem“ je verdikt. Nemají o ni zájem. Nepozvou ji ani na pohybové zkoušky, natož do užšího výběru. Bere si pásku se „základem“ - hudebním doprovodem ke zpěvu, který si nosí většina účastníků - a se vztyčenou hlavou odchází.
„Na shledanou...“
„Nashle.“
A je po nadějích. Do sálu vstupuje další účastník a s poněkud topornou nenuceností vylézá na pódium. Rozhlíží se. „Tak já, abych se představil, já jsem...“
„My víme.“
Hudba ho přeruší, on se rozpačitě pousměje a dá se do zpěvu.
Janek Ledecký, autor a spoluproducent muzikálu, a další dva porotci - Michal Kocourek, výkonný producent a ředitel Divadla Kalich, a Šimon Caban, scénograf a režisér - tiše a pozorně poslouchají.
H r a j e s e o d o s t
Zájemců o roli v muzikálu se tentokrát sešlo asi dvě stě. Možná jich bude ještě víc, někteří totiž přijdou „na blind“, bez ohlášení, a pan Dubský, který to všechno organizuje, se snaží dát každému šanci. Má s tím zkušenosti - byl už u konkurzů na muzikály Bídníci, Hamlet a Krysař. První kolo se musí zvládnout za dva dny. O týden později se bude vybírat z uchazečů, kteří v něm uspěli.
„Hraje se tu o dost,“ říká tiskový mluvčí Jaroslav Panenka. „Při tomhle konkurzu vybíráme osm členů company - sboru -, kteří budou tancovat a zpívat. Ale každý má potenciální možnost získat i jednu ze sedmi mužských a tří ženských rolí.“
Případů, kdy někdo přišel doslova „z ulice“ a udělal kariéru, není v historii moderního českého muzikálu tak málo. Mladá zpěvačka Dasha, kterou předtím skoro nikdo neznal, se dostavila na konkurz, zazpívala jedinou sloku - a porotce oslnila tak, že jí okamžitě nabídli roli Ofélie v Hamletovi. Jana Šulcová získala stejným způsobem roli Agnes v Krysaři, a dokonce se dostala do premiérového obsazení. Ostatně i Daniel Hůlka přišel na konkurz na Draculu tak trochu „z ulice“.
Ale nejde tu jenom o hlavní role. I role v company může být pro neznámého zpěváka nebo tanečníka ohromným úspěchem. Třebaže se o company leckdo hanlivě vyjadřuje jako o „křoví“ či „pohyblivých kulisách“, je to pro mnohé neznámé, ale talentované lidi noha ve dveřích vysněné branže. Seznámíte se tak s velkými osobnostmi v oboru, a pokud ve vás něco je, zaručeně se uchytíte.
I když... Angažmá v rozjíždějícím se muzikálu vám nezaručí peníze a slávu. Zpívajícím tanečníkům - dokonce ani velkým hvězdám - se totiž za zkoušky neplatí. Musí pracovat na sto procent, nejméně dva měsíce osm hodin denně pilně nacvičovat - a to všechno zadarmo. Teprve když je muzikál uveden na scénu, dostanou plat podle smluv.
Pokud je muzikál úspěšný, může to znamenat slušné živobytí tak na dva roky. A samozřejmě velkou šanci dostat roli v dalším úspěšném muzikálu.
I tak je to risk. Může se stát, že celá věc krachne ještě před premiérou. To byl případ muzikálu Devět/Nine. Jindy se hra sice dočká premiéry, ale nedočká se úspěchu. Tak to bylo s Rusalkou - odehrálo se několik desítek repríz, vesměs pro téměř prázdné hlediště. V současné době se nevede Romeovi a Julii a Broukům v Divadle Spirála - vzhledem k malému zájmu diváků se hraje jen párkrát do měsíce.
Když má začínající herec smůlu a něco takového se mu přihodí, může mu to zničit kariéru na bůhvíkolik let.
D o l ů , r u k o ! N e b u ď n e z d v o ř i l á
Zažila jsem předtím jen jeden konkurz „amerického“ typu - v newyorském Lincoln Center. Soupeřilo se o činoherní roli a všechno probíhalo ráz na ráz. Stačilo cestou na jeviště trochu škobrtnout a bylo po všem. Atmosféra v Divadle Kalich, i když samozřejmě poněkud napjatá, se zdá daleko přátelštější. Porotci, přestože mají trochu časový skluz, nepůsobí nijak nervózně. A je jasné, že touží nikoho neurazit.
Chlapík na pódiu, s účesem, který se zoufale snaží připomínat styl Daniela Hůlky, si sebevědomě vykračuje a... nesnesitelně krákorá. Zpívá falešně, je dýchavičný a ještě ke všemu mu nejdou sykavky. Porotci se po sobě podívají. Ledecký se tváří zoufale a jeho levice sebou trochu cuká. Sedím za porotou v hledišti a před mým duševním sluchem se odvíjí konverzace mezi ním a jeho rukou.
„No tak, Janku, už mě zdvihni! Vždyť ztrácíme čas...“
„Ne, ne, ruko, dolů! Vydrž ještě. Nebuď nezdvořilá. Tenhle kluk za nic nemůže.“
Jindy se zase objeví mladičká dívka. Nemá „základ“, prý jí neřekli nic o tom, že by si měla přinést vlastní muziku.
„Chcete to zkusit jen tak?“
Dívka to zkouší. Zní to příšerně.
„Nenasadila jste trochu vysoko? Zkuste to znovu...“
Napodruhé už jí to jde líp - a dostává se do užšího výběru. Schopnost porotců rozpoznat, co v člověku je, přestože se momentálně chvěje nervozitou, mne si dlaně a přeskakuje mu hlas, je úctyhodná.
„V New Yorku, kde jsou desetitisíce herců, je to trochu jiné,“ říká mi o přestávce Ledecký, „tady musím vybírat z toho, co je...“
Umění muzikálu se až dosud v Čechách nebylo kde učit. Teprve před nedávnem s tím začalo brněnské JAMU. Ale, jak říká Ledecký, „ve světě se muzikál stal klasickým řemeslem“. Jistě to tak časem bude i u nás.
V e č t y ř i s e b u d e t e h ý b a t
Ti šťastnější, kteří dokázali, že zpívat dovedou, se mají dostavit ve čtyři hodiny na pohybové zkoušky. Těch se prý všichni - kromě profesionálních tanečníků, kterým je porota většinou odpustí - bojí ještě daleko víc než zpěvu.
A taky je proč. Druhý den z dvaatřiceti uchazečů přesně tři čtvrtiny vypadnou.
O týden později se ukáže, kdo dostane roli, komu nabídnou roli v company - a kdo po dvou nebo třech dnech napětí půjde přece jen domů s prázdnou.
Ti, kteří uspěli, začnou v říjnu pilně nacvičovat. A až 15. února 2003, což je 439. výročí Galileova narození a den, na který Janek Ledecký plánuje premiéru, se ukáže, zda všechna práce a úsilí nevyzní naprázdno.
 Kdo chce uspět v konkurzu na muzikál, musí umět nejen zpívat, ale také tancovat. Úspěchem je už to, že se zájemce dostane do "company". I tak začíná kariéra. |
 Janek Ledecký jako autor muzikálu má obzvlášť velký zájem, aby konkurzem prošli ti nejlepší. Občas se neubrání skeptickému výrazu ve tváři. |
 Ve foyeru je jen několik židlí. Je třeba stát, sedět na bobku anebo na toaletách nacvičovat své číslo. |
 Za chvíli jsem na řadě! Poslední okamžiky napětí před vstupem do sálu, kde se koná konkurz. |
