Jasutaka Cucui, souputník Harukiho Murakamiho, byl v Čechách velmi dobře přijat v roce 2009 s překladem své prvotiny Peklo, které se prodaly nadprůměrné čtyři tisíce výtisků.
Jasutaka CucuiJaponský spisovatel a dramatik, nar. 1934, je autorem 35 románů a 55 povídkových souborů. Debutoval roku 1965, za průlomové dílo se považuje sci-fi román Dívka, která cestovala časem (1967). Roku 1987 získal Tanizakiho cenu za dílo Rozcestí na zarostlém svahu snů a o dva roky později Kawabatovu cenu. Na protest proti ohrožování svobody slova odmítl v letech 1993–1996 v Japonsku publikovat. Roku 1997 obdržel od francouzské vlády řád Rytíře krásných umění a literatury. Česky zatím vyšel román Peklo (Odeon 2009). Konec stříbrného věku (2006) je jedním z jeho nejnovějších děl. |
Černohumorná satira Konec stříbrného věku nabízí značně svérázný pohled na "konečné řešení důchodcovské otázky". Z rozkazu ministerstva práce a zdravotnictví se totiž mají všichni japonští občané starší sedmdesáti let povinně zúčastní programu vzájemného vyvražďování. V jeho rámci bude tato "obtížná" část populace značně redukována a vládě odpadne jedna nepříjemná starost.
Kuičiró Utani ze čtvrti Mijawaki, přezdívaný "starý pán", rovněž překročil sedmdesátku a společně se svými známými musí čelit skutečnosti, že podzim jejich života nebude zdaleka tak klidný, jak si představovali. Nesourodá skupinka "bojovníků", mezi nimiž nechybí někdejší voják, bývalý univerzitní profesor, profesionální zápasník mini-wrestlingu na odpočinku či katolický kněz, se připravuje na svou poslední bitvu.
Příběh je v autorově režii samozřejmě jen fikcí – krutou, kritickou a kontroverzní. V takové si ostatně Cucui libuje často. Jeho hrdinové zabíjejí, nechávají se zabít, někteří si svůj boj pořádně užívají a jiní zase dávají průchod svým nejhorším vlastnostem – zbabělosti, krutosti a sobeckosti. Konec, který Jasutaka Cucui stříbrnému věku prorokuje, je o to temnější, čím pravděpodobněji některé z jeho prvků vyznívají.
Ostatně, v japonské historii, jak upozorňuje v doslovu knihy překladatelka Anna Křivánková, existují zmínky o takzvaném ubasute, "odkládání" starých lidí do hor či lesů, aby zde zemřeli hladem a podchlazením. Ubasute "nemělo řešit problém stárnoucí populace, nýbrž zajistit, aby slabí a nepotřební starci v dobách nedostatku neujídali rýži svým potomkům a nebyli jim na obtíž".
