Händelovo oratorium Mesiáš patří k nejslavnějším dílům vůbec, některé jeho části, třeba sbor Haleluja, jsou jakýmisi evergreeny klasiky. Händelova melodická invence prostě byla nevyčerpatelná, stejně tak dramatický cit. Tento v Londýně usazený autor v jistý moment učinil – dnes bychom řekli – geniální marketingový tah. Namísto italské opery, s níž to měl u Angličanů čím dál těžší, je oslovil oratorii v jejich řeči. Mesiáš nevypráví pouze pašijový příběh, ale i historii Kristova narození, a tak se hrává stejně tak o Velikonocích jako o Vánocích.
Úterní provedení v Dvořákově síni Rudolfina bylo perfektní, vyzdvihnout je nutno především výkon sboru Collegium Vocale 1704, při jehož poslechu měl člověk pocit, že poslouchá sestavu sólistů, kteří přitom tvoří jeden pevný celek vyprávějící text. Výkony skutečných sólistů by se nedaly označit za vyloženě špičkové, nicméně dobře se poslouchali tenorista Krystian Adam a kontratenorista Benno Schachtner. Basista Krešimir Stražanac měl potíž se svou velkou efektní árií, v níž jej hlas místy odmítal poslouchat a sopranistka Giulia Semenzato střídala slyšitelné a pěkné tóny s neznělými.
Hudebníci předváděli, inspirováni a doslova popoháněni dirigentem Václavem Luksem, oslňující virtuozitu. Zahrají vše a bez chyb. Dá se tedy vůbec o něčem debatovat? Snad. Händel nezapře tělem i duší hudebního dramatika, ale musí Mesiáš, jakožto v zásadě sled úvah o příchodu Krista a vykoupení lidstva, tempově připomínat divokou honbu? Otázka je, co barokní autoři vlastně slyšeli, ať už vnitřním sluchem nebo při dobových provedeních. To je jistě téma pro kolokvium hudebníků i muzikologů, ale posluchačský instinkt by si přál zpomalit a vnést do díla víc klidu, důstojnosti i zdravého (jistěže ne přemrštěného) patosu, zkrátka aby divák nebyl od prvních taktů vtažen do dravě expresivní hry, která přelétne jako vichřice.
Originál jménem Martinů
Hudba dvacátého století je zase úplně jiná kapitola s vlastními otazníky. A právě ona byla na programu čtvrtečního abonentního koncertu České filharmonie, který vedl Jakub Hrůša. Jádrem večera byl Klavírní koncert Arnolda Schönberga, průkopníka dodekafonie, kterou používá – i když ne tak důsledně – i v tomto díle, složeném během druhé světové války ve Spojených státech, kam Schönberg uprchl z nacistického Německa.
Jednou z dvorních interpretek nevděčné skladby je proslulá japonská pianistka Mitsuko Uchida. Podává ji s energií, kterou by v její útlé postavě nikdo netušil, a činí ji posluchačsky přijatelnou a přehlednou, když už ne vstřícnou. Schönbergův Klavírní koncert zůstává experimentem, navíc patrně poznamenaným tím, že autor sám nebyl nijak zdatný pianista. Ale i experimenty patří k hudbě.
Schönberga obepnuly dvě symfonie Bohuslava Martinů, napřed Šestá s přízviskem Symfonické fantazie, po přestávce pak Třetí. Obě měly premiéru ve Spojených státech, Šestá roku 1955, Třetí roku 1945. Zvláště Třetí symfonie úžasně zrcadlí stavy duše od válečné deprese, přes naději po vylodění Spojenců v Normandii až po osvobozující katarzi.
V podání orchestru a dirigenta Hrůši se zvukové kouzlo rozvinulo do plného lesku. A člověk si, tak jako u Martinů častokrát, mohl znovu pomyslet, že tenhle autor je v dějinách „moderní“ hudby jakýmsi smírčím soudcem, nabízejícím vlastní spojovací mezičlánek mezi intelektuálním vyžitím a kontaktem s posluchačem.
Koncert měl původně nastudovat Jiří Bělohlávek, na jehož památku byla ve dvoraně Rudolfina otevřena výstava fotografií, připomínající jeho pětileté působení v čele České filharmonie. Potrvá až do konce června.
