Koncert skupiny Rolling Stones v Praze 18. srpna 1990 (Keith Richards a Ronnie...

Koncert skupiny Rolling Stones v Praze 18. srpna 1990 (Keith Richards a Ronnie Wood) | foto:  Michal Růžička, MAFRA

Lístek na Rolling Stones v roce 1990 nahrazoval vstupní doložku

  • 35
V úterý 18. srpna je to přesně 25 let, kdy na pražském stadionu na Strahově poprvé zahráli Rolling Stones. Na tuto událost, která svým významem překročila kulturní hranice, vzpomíná jeden z pořadatelů Lubomír Schmidtmajer.

Lubomír Schmidtmajer, dnes ředitel Paláce Akropolis, byl v roce 1990 šéfem Junior klubu Na Chmelnici, jednoho z nemnoha míst, kde se v 80. letech mohla relativně svobodně provozovat hudební, divadelní či výtvarná kultura. Pro přípravu monstrkoncertu Rolling Stones, který vešel do dějin, založil se třemi přáteli agenturu Mars Production. Koncert vznikal doslova na koleně - zkušenosti s tak velkým podnikem v tehdejším Československu nikdo neměl.

Originální plakát ke koncertu Rolling Stones v Praze 1990

Vzpomněl byste si na pětadvacáté výročí koncertu sám od sebe?
Kdyby mi včera nezavolal Milan Pešík, jeden ze spoluorganizítorů koncertu, abych s ním šel dnes ráno do televize zavzpomínat, tak by mi to asi úplně nedošlo.

Byl ten koncert zlom ve vaší kariéře?
Za zlom bych to asi úplně neoznačil, ale určitě to byla jedna z nejdůležitějších věcí, na kterých jsem se podílel. A rozhodně největší.

Když se řekne „Rolling Stones na Strahově“, co se vám vybaví jako první?
Byla to první opravdu velká akce, jaká za předchozího režimu nebyla vůbec myslitelná. Pro spoustu lidí, jak jsem posléze zjistil, byl tenhle koncert vlastně definitivním potvrzením změny poměrů, protože až do léta 1990 někteří z nich nevěřili, že se bolševik už nevrátí. Při přípravě koncertu jsme si nicméně užili s pozůstatky starého režimu svoje, to byla taková česká klasika. Některé instituce, třeba tehdejší státní agentura Pragokoncert, šly tvrdě proti nám a snažily se, aby se koncert neuskutečnil. V tomhle smyslu považuji realizaci koncertu za jeden z vrcholných okamžiků svého celoživotního boje s bolševikem.

Zkušenosti s pořádáním koncertů jste měl do té doby hlavně na klubové úrovni. Vyvrátil koncert nějaké vaše mylné představy?
To snad ani ne. Ale spousta věcí byla problematická. V roce 1990 v Československu takhle velký koncert nikdo neuměl dělat. Nebyli na to lidé, nebyly specializované firmy jako teď, a nebyl ani dostatek věcí, které byly k realizaci nutné. Například jsme potřebovali čtyři speciální vysokozdvižné vozíky. Ale v celém tehdejším Československu byly jen dva: jeden v Brně a jeden v Bratislavě. Další dva zbývající jsme tedy museli přivézt z Vídně. A takhle by se dalo pokračovat hodiny - byl to přece jen z hlediska počtu lidí rekordní koncert a také zvuková aparatura byla nejsilnější, jaká tady kdy byla. Mám pocit, že obě tahle prvenství stále platí.
A ještě si vzpomínám na jednu perličku. V létě 1990 byly de facto stále ještě zavřené hranice a například Poláci směli do Československa jen na pozvání. Naštěstí se povedlo domluvit, že lístek na koncert Rolling Stones bude pro naše severní sousedy suplovat vstupní doložku.

Určitě jste se dostal do osobního kontaktu se členy kapely. Kdo z nich vám byl nejsympatičtější?
V pohodě byli úplně všichni, ale já měl odjakživa slabost pro Keithe Richardse, jeho přístup k životu mě vždycky fascinoval. Bill Wyman a Charlie Watts se drželi hodně v pozadí, myslím, že to jsou velice jemní lidé s širokými znalostmi z mnoha oborů...

Mick Jagger při strahovském koncertě

A Mick Jagger?
Tak Mick byl prostě hlavní hvězda. Ale i on byl sympatický. Nicméně ostatní členové kapely si ho rádi dobírali. Třeba při večeři v Rybárně šťouchl Keith do Ronnieho Wooda: „Hele, on sežral celou rybu!“ A Ron odpověděl: „To zase bude muset už od pěti ráno běhat kolem hotelu...“