Začátek osmého pražského koncertu kultovní kapely v černém byl snad až příliš nenápadný. Temná mše začala už ve tři čtvrtě na osm, parné počasí udělalo s více než třiceti tisíci lidmi oblečenými v tmavých barvách v pražském Edenu svoje. A světlo navíc přizabíjelo všechny efekty, které mohly koncertu dodat projekce. V úvodní písni Welcome to My World, která otevírá i aktuální desku Delta Machine, ještě kapela působila až překvapivě strnule.
Situace se měnila s každou známější skladbou ze zlaté tvůrčí éry kapely. Publikum poprvé ožilo při Walking In My Shoes a koncert jako by se doopravdy naplno rozjel asi po dvaceti minutách, kdy Depeche Mode nasadili Black Celebration. To už se usadil i zvuk a bylo jasné, že nic nemůže pohnout s oddaností českých fanoušků, kteří právě pomalu, ale jistě dostávali vše, co od koncertů Depeche Mode mohou čekat. Včetně lascivních tanečků Davida Gahana "kolem, s i bez" tyče od mikrofonu. I s přibývajícími vráskami a koženou vestou na holém těle působí pořád jako prototyp démonického charizmatického frontmana.
Fanoušci gratulovali k narozeninám
V třetině koncertu už bylo zřejmé, že program nebude skrývat moc nejistot. Tím, že za sebe sázeli hity jako Police of Truth, Should Be Higher či Barrel of a Gun však nemohli Depeche Mode publikum urazit, jen nadchnout.
O největší překvapení se postarali fanoušci, ve chvíli, kdy nastal čas pro sólo kytaristy a vokalisty Martina Gorea, který slavil dvaapadesáté narozeniny. Takřka celá aréna vytáhla nad hlavu bílé papíry s přáním k narozeninám a v závěru přiběhl ke Goreovi zezadu Gahan a vlepil mu pusu. "Úžasný, je mu dvacet pět," rozesmál se frontman do mikrofonu, když se po písni Shake the Disease zase vrátil na scénu. Kapela pak nasadila singl Heaven z nejnovější desky a při zběsile pochodové Soothe My Soul se přídomek plochy změnil z "k stání" na "k tanci".
Depeche ModeKoncert v pražském Edenu, 23. července 2013 |
Před přídavky Depeche Mode opět nasadili silný kalibr. Refrén Enjoy the Silence už Dave Gahan ani nemusel zpívat, fanoušci na to stačili sami. A atmosféru k tomu umocňovala milosrdná tma, která se do areálu konečně vkrádala. Kdyby koncert začínal teprv teď, zanechal by ještě mocnější dojem. Ale při následující Personal Jesus, pro kterou kapela připravila působivou bluesovou předehru a dovedla ji do strhujícího finále, si na to už nikdo ani nevzpomněl.
Závěrečná Goodbye už působila spíš jako povinnost vyplývající z toho, že kapela jede turné k nové desce, o mnoho působivější bylo další Goreovo sólo v prvním přídavku. Jeho "Thank you" dojalo a rozezpívalo i tribuny, které už se nemohly dočkat povinného "osmdesátkového" vrcholu s hitem Just Can’t Get Enough. Text písničky ostatně na tuzemské publikum platí.
Depešáků se patrně nikdy nenabaží, a tak až kapela znovu přijede v únoru, bude mít zase zaslouženě vyprodáno.
