Rozdíl spočívá v tom, že Praha či Most volily prezidenta republiky tajně, kdežto filmoví kritici své hlasy pro nejlepší díla zveřejňují jmenovitě. Co kdyby si aklamaci čili veřejné hlasování zkusili všichni občané?
Zní to šíleně, ale vlastně se liší jenom matematické parametry obou víkendových akcí. Padesátka kritiků vybírala z padesátky děl v prvním, ze tří nominovaných pak v druhém kole; vyhlášení vítězů vidělo na ČT art 27 tisíc lidí.
Občané volili z devíti prezidentských kandidátů v prvním, ze dvou nejúspěšnějších poté v druhém kole; k urnám jich přišlo přes pět milionů a výsledky sledoval jenom na ČT24 zhruba milion diváků.
Jak by to šlo zařídit technicky, určitě vymyslí chytřejší hlavy. Třeba v každé volební místnosti bude kamera, na kterou po předložení občanského průkazu pronese volič své jméno a jméno svého kandidáta. Tak by se mohl zrodit nejdelší a nejzábavnější příspěvek žánru slow TV v dějinách. Nemluvě o následných výhodách.
Po vyhlášení cen kritiků se zhrzený tvůrce podívá na internet, zjistí, kdo ho opominul, rovnou si na něm zchladí žáhu, vyčistí se stůl i vzduch a na rok je zase klid.
Naproti tomu po tajných prezidentských volbách člověk ještě celé týdny opatrně našlapuje, sonduje a oťukává. Riskuje, že narazí při návštěvě tchyně, v zaměstnání i s kamarády u piva. Oč snazší by bylo, kdyby si mohl ověřit, jak volil jeho šéf nebo soused.
Že by se rozumný občan na rozhodnutí ostatních voličů nepodíval? Ale jděte, vždyť zvědavost patří k lidské přirozenosti! Samozřejmě i filmaři se dušují, že je konkrétní hlasování nezajímá, ale zpravidla se hned prořeknou, že podlehli, případně to svedou na jiné – Já se vážně nedíval, to je přece pod mou důstojnost, ale pověděla mi to manželka (střihačka, producentka).
Samozřejmě by se z veřejné volby mohly zrodit hrůzné objevy odporující obecným představám, například že Miloše Zemana podpořil mladý pražský vysokoškolák a Jiřího Drahoše naopak ostravský horník ve výslužbě. Ovšem i to by přineslo své klady, protože celá armáda politologů usvědčených z omylu by konečně mohla dělat něco užitečnějšího.
Aklamace čili veřejné vyjádření se vydává za nástroj totalitního nátlaku, přitom je výrazem sebevědomého svědomí. Ostatně i v naší novodobé historii nepřímých voleb se střídala s tajným hlasováním, zažili ji Václav Havel stejně jako Václav Klaus. A přihlížet, jestli se některý zástupce lidu vzepře zákulisním partajním dohodám, bývalo napínavější než detektivka.
Pravda, otevřené vyjádření názoru v sobě nese riziko odvetných kroků. Poražený uchazeč o Hrad asi těžko obvolá miliony lidí, aby jim vyčinil. Ale dejme tomu, že by svou osobní volbu zveřejnilo na pět tisíc členů Americké filmové akademie – načež by se každý, kdo náhodou nehlasoval pro feministickou agitku, dočkal druhý den nařčení ze sexuálního obtěžování. Když ty na nás s Oscarem takhle, tak MeToo!
Věcně vzato je tedy asi dobře, že volby pod vlastním jménem nemáme, ale špatně, že se jich bojíme. Nejvyšší formou demokracie je možnost mluvit nahlas sám za sebe, aniž by člověk musel sbírat odvahu superhrdiny. Zvláště když nejde o život.
Protože – co si budeme nalhávat – jak výběr českých filmů, tak českých prezidentů se letos pohyboval v kategorii jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet.
