Zázrak číslo jedna: svůj dokument, nadto s hranými prvky, natočila dokonce i Nova.
Zázrak číslo dvě: průvodní komentář k němu namluvil sám Viktor Preiss, vážený herec vybraného vkusu.
Zázrak číslo tři: národ se díval. Na Nově po půl desáté večer sledovalo Cestu ke svobodě skoro 330 tisíc lidí, ale i start krátkometrážního cyklu třiceti ikonických fotografií třiceti let Sametové stopy si na ČT dopřálo na půl milionu diváků.
Zázrak číslo čtyři, jenž je řadě projektů společný a nejpodstatnější: střídání hrdinů. Vedle obvyklého zpovídání revolučních celebrit, které každoročně kolují obrazovkami jako figurky na staroměstském orloji, zesílil pohled zdola. Na konkrétní, jedinečné, neznámé osudy občanů, kteří se nederou do učebnic dějepisu, netvoří spiklenecké teorie, nepovažují se za hrdiny.
A zázrak číslo pět: mluvili vesměs dobře, přesně, věcně, bez frází, s humorem.
„Novácká“ Cesta ke svobodě vyšla z pozůstalosti amatérského fotografa, jenž svůj první pořádný fotoaparát propašoval z tehdejší NDR, respektive z tváří lidí, kteří se poznali na jeho poprvé zveřejněných záběrech, pořízených na dobových demonstracích. Z jejich výpovědí se následně složil nový, odlišný a barvitější, protože osobnější kaleidoskop událostí.
Třeba jak si jiný fotograf 17. listopadu odskočil ze zdánlivě poklidné manifestace na Národní třídě na kávu ke kamarádovi, který tu bydlel, a z okna jeho bytu ve druhém patře potom kradmo snímal unikátní výjevy brutálního zásahu.
Nebo jak účastník pochodu zprvu tvrdící, že „coby fanoušek Sparty jsem byl na rány zvyklý“, seděl nervózní v řadě s ostatními před najíždějícím obrněným transportérem a opakoval si – Když se nebojí študáci, musím to vydržet taky.
Jak se zacházelo s provokatéry v davu, jak fáma o smrti studenta místo strachu nastolila vztek. Jak při dalším protestu jeden policista umožnil lidem útěk, zatímco jiný napadl maminku s kočárkem. Jak prchajícím při hledání úkrytu zavřeli v masně dveře před nosem, jak v ústraní nafukovali „vzducholoď“ s obrázkem Václava Havla.
Pravda, mezi originálními svědectvími se polopaticky opakovaly provařené znaky totality: chybějící toaletní papír, podpultové mandarinky, západní zboží pouze za nedostupné bony v Tuzexu, kolektivní dovolená na odborářské poukázky, děda Mráz vytlačující tradičního Ježíška...
Pamětník se ošívá – Cožpak se to musí pořád dokola omílat, připomínat a vysvětlovat? Načež paradoxně pochopí, že musí, protože značná část populace už netuší, o čem je řeč – a to za nudné opáčko stojí.
Kupodivu televizní způsob slavení tak doložil vítězství svobody se vším všudy. Počínaje oním příklonem k bezejmenným, kteří ji bez berliček špionských kovbojek v duchu seriálu Bez vědomí budovali z malých krůčků – jako obyčejný student ve snímku 1989: Z dopisů psaných přes železnou oponu, jenž groteskně emigroval pár měsíců před převratem. A konče třeba daní v podobě reklam, v nichž ke vzpomínce na sametovou revoluci zvala „sametově hebká chuť“ sponzorské čokolády.
Navíc novodobé rebely uspokojil příspěvek o změnách klimatu. V dokumentech totiž znělo, jak ukrutná byla tenkrát zima; třicet let poté hřály v ulicích nápoje, trdelníky a rekordní teploty. Zase je za co bojovat. Šťastnou plavbu, Greto!
