Co je na tom tak skandálního?
Nic než fakt, že cenu udílenou od roku 1999 ruským občanům i cizincům, kteří se významně prosadili v oblasti kultury, předával osobně prezident Vladimir Putin.
Přitom Nohavica nebyl jediný, kdo ji na slavnostní recepci u příležitosti Dne národní jednoty dostal, a žádné agentury dosud nehlásí, že by to za Puškinovu medaili podobně jako český písničkář doma schytali španělský starosta Francisco de la Torre Prados nebo choreograf bratislavského divadla Rafael Avnikjan, mimo jiné nositel ocenění slovenského Literárního fondu.
Po našich státních cenách za kulturu a prezidentských vyznamenáních k 28. říjnu tu zkrátka máme další trapné zmatení pojmů, jež se dá ve zkratce shrnout otázkou: je řád Tomáše Garrigua Masaryka vážně Masarykův, nebo Zemanův a je Puškinova medaile spíše Puškinova, nebo Putinova?
Prostá odpověď – každá pocta přece patří v prvé řadě tomu, kdo ji dostává – v politicky zabarvených polemikách neobstojí. Dokonce i polská verze časopisu Newsweek si rýpla, že v Nohavicovi získá Kreml nového „užitečného idiota“ a že jeho ocenění zosobňuje další velký úspěch ruské lobby v Česku, jíž prý jde především o „mnohamiliardový kontrakt na modernizaci jaderných elektráren bez soutěže“.
Spojovat Nohavicu s energetickými zájmy je nádherná spiklenecká teorie, nemluvě o tom, že zrovna do Polska už putovaly čtyři Puškinovy medaile a že Nohavicovy písně se právě do polštiny překládají ve velkém. Podstatné však je, co písničkář při poctě řekl – že zpívat písně jiného autora znamená stát se součástí jeho duše. Nohavica totiž nezpívá Putina, nýbrž Okudžavu či Vysockého, a to je setsakra rozdíl!
Zpíval je už za totality, kdy nosili nálepku novodobých prokletých básníků, jež mocní dílem trpěli, dílem zakazovali a lidé si jejich nahrávky nadšeně zpívali, opisovali, pašovali. Protože zatímco Putin, jakkoli navržené laureáty schvaluje, vystupoval coby pouhý dobový ceremoniář, Okudžava, Vysockij i Nohavica zůstávají básníky – stejně jako Puškin, k němuž se odvolávají. Ostatně vedle Setkání s A. S. Puškinem přeložil Nohavica i Okudžavovu píseň Před sochou Puškina, která by současné aférce padla jako ulitá: „Před sochou Puškina se fotí hlouček lidí a ten, kdo pochopí, ten rukou nad tím mává, vy naše podvůdky a každodenní bídy, před sochou Puškina, kde ptáček vylétává.“
Koneckonců Vladimír Merta kdysi napsal píseň Na dluh Bulatu Okudžavovi a poslední pražský koncert ruského písničkáře uváděl Jiří Suchý, Vysockého zase zpívá i Radůza, texty obou překládal Milan Dvořák, zkrátka Nohavica nebyl sám, kdo u nás ruské bardy popularizoval.
Ovšem jen on si za to vzal medaili od Putina. Sice Puškinovu medaili, jenže fanatismus v ní vidí symbol vazalství, poddanství, podlézání Moskvě. A když už se básníkům podsouvá spojení s atomem, může někdo přijít s hypotézou, že i Puškinovo vyhnanství na Krymu, kde napsal Bachčisarajskou fontánu, bylo vlastně záškodnickou přípravou na nynější ruskou anexi poloostrova.
Pak by mohl Nohavica, mimochodem jeden z účinkujících na středečním slavnostním galavečeru k výročí vzniku Československa Má vlast 2018, opustit zrádné ruské romantiky a od plic zanotovat tu svou jadrnou: Mně snad jebne.
