Nálada je chválabohu zpátky. S nočním opojením hvězdného prachu, který se s ranními popelářskými vozy mění v prozaický úklid pošlapaných konfet, se Karlovy Vary vrátily v 56. ročníku k tradici příjemné hry na dočasnou metropoli světového filmu všech žánrů.
A to včetně hororového skřípotu, když se za svítání rozebírají konstrukce koncertních pódií, prchavých letních romancí i ztřeštěných komedií v čele s prezidentskými kandidáty, jejichž petiční akce tu potkáte na každém kroku.
Nejspíše to dobyvatelé Hradu zkoušejí na nesprávné půdě, festivalové lázně totiž znají jediného prezidenta – Jiřího Bartošku. Nicméně znovu platí, že kdo ve Varech takříkajíc nezapařil, je společensky znemožněn, a kdo ve Varech nebyl vidět obchodně, byť by si kvůli dražším pronájmům věhlasných adres pronajal ke své prezentaci třeba jenom mikroprostor zmrzlinářského stánku, ten jako by neexistoval.
Naštěstí se vedle reklamně pouťových atrakcí vrátily i sály plné nadšenců (skoro) bez roušek a s nimi občasné festivalové pochybnosti, proč se vlastně točí tolik nových filmů, když s každou další generací se znovuobjevují dávné skvosty.
Na Felliniho Silnici z roku 1954, která se promítala k poctě zesnulé spolutvůrkyně festivalového renomé Evy Zaoralové, bylo ve velkém sálu Thermalu nabito. Stejně tak na na Žertu, který podle předlohy Milana Kundery vznikl v roce 1968.
„Je tu snad někdo, kdo Žert dosud neviděl?“ otázal se moderátor Marek Eben a odpověděl mu nečekaně celý les vztyčených rukou. Mimochodem jde o pětadvacátý film, jehož restaurování za posledních osm let podpořil z vlastních peněz Eduard Kučera s manželkou, který také jeho téma přesně pojmenoval: „Vypráví o dvou věcech: jak udělat z komára velblouda a že odkládaná pomsta je nejstrašnější. To první zažíváme i dnes, to druhé nás snad mine.“ Eben poté k slavnému příběhu o svazáckém tribunálu 50. let přidal s narážkou na současnou vlnu politické korektnosti postřeh, že „vstali noví svazáci“.
Právě novodobé kádrování, které loni postihlo pořadatele za pozvánku pro Johnnyho Deppa, našlo letos ve Varech jiné téma, totiž Ukrajinu. Přestože jí festival vyjádřil plnou podporu, zařadil projekty z festivalu v Oděse, který se kvůli válce nemůže konat, a přidal dokument Mariupol 2, jehož tvůrce v ostřelovaném městě zahynul a nasnímané záběry provezla ven jeho snoubenka, objevily se protesty proti festivalovému uvedení jediného ruského snímku, dramatu Kapitán Volkonogov uprchl. Přitom rozhodně nejde o prokremelský film, neboť líčí prozření jednoho z popravčích stalinistické éry, jenž se chce omluvit pozůstalým obětí.
56. ročník MFF Karlovy Vary |
Jako v případě umělců, kteří se ocitají na pomyslné černé listině z jiných než tvůrčích příčin, odmítl festival rozumně i plošný bojkot veškeré ruské tvorby – a tím nahrál umělé aféře, která pronikla až na setkání s hollywoodským hostem Lievem Schreiberem.
Herec s ukrajinskými kořeny, který spoluzakládal charitativní akci BlueCheck Ukraine, dostal otázku, jestli ví, že ve Varech běží ruský film, a co si o tom myslí. Ovšem pokus o skandál vzápětí ztroskotal. Schreiber odvětil, že osobně je proti zákazu jakýchkoli uměleckých děl, protože „umění stojí na svobodě projevu“.
Tohle tedy nevyšlo, teď se ještě čeká, jestli kvůli premiérové festivalové znělce s dokonalou Ivou Janžurovou budou protestovat romské organizace, policisté, bezdomovci či někdejší strážci socialistických hranic a jejich bdělí psi. Třeba zkusí společně lobbovat za její zákaz.
Ostatně že se na festivalu lobbuje všeobecně a mocně, se netýká jen propagace novinek, Ukrajiny či Hradu. Jestliže zahájení se ještě obešlo v domácké atmosféře bez politiků, vzápětí dorazil premiér s ministry a filmaři rozjeli svou trvalou bitvu o peníze, jmenovitě o takzvané filmové pobídky.
Česko totiž pozastavilo už 3. ledna příjem žádostí, které zahraničním štábům zaručují vrácení části prostředků, jež u nás utratí. Došly peníze, takže velké zakázky přecházejí jinam. A byť loňský rok vzdor covidu zaznamenal v českém audiovizuálním průmyslu rekordní obrat téměř 12 miliard korun, teď producenti varují, že příští roky hrozí propad až k historickému minimu pod čtyři miliardy.
VE VARU S MIRKOU: Brodská, Medvecká a Dušek, nyní Dušková. Den žen |
Navíc globální streamovací služby u nás působí bez povinných odvodů do Státního fondu kinematografie, Česká televize omezuje výrobu, zkrátka se lobbuje za větší podporu. I když leckterý divák domácích novinek ve Varech mumlá, že by na ně nedal ani haléř.
Snadno se tudíž podléhá nostalgii: jak by dopadla ideální festivalová soutěž v souboji Silnice se Žertem nebo že naší jedinou top hvězdou mezinárodního dosahu beztak zůstává Jana Brejchová, o níž tu její dcera Tereza Brodská uvedla krásnou knihu.
Ale pak postačí jediné zjevení moderní doby, jaké kdysi vybrala Eva Zaoralová v případě Amélie z Montmartru, a festival zase dostává původní objevitelský smysl. Třeba se také letos takový zázrak ještě dostaví.