Ostatně jména rebelů mu převážně nic neříkají. Jména filmařů, kteří se za děkana postavili, jsou známější, ale co si budeme nalhávat: koho ještě zajímá český film?
Na druhou stranu, celý národ zná Kolju, možná si dokonce vybaví, že dostal Oscara: před dvaadvaceti lety. Od té doby nic.
Zatím poslední oscarovou nominaci pro Česko vybojovaly v roce 2003 Želary; od té doby nic.
Ještě v 90. letech vychovala prestižní škola generaci, která se prosadila:Jiří Vejdělek, Bohdan Sláma, Radim Špaček. A dál?
Možná právě tady se dá najít souvislost mezi vzpourou na FAMU a neradostným stavem naší kinematografie. Sám předmět sporu je těžko přenosný: vzbouřenci viní děkana Zdeňka Holého z autoritářství, omezování demokracie a akademických svobod, děkan namítá, že jen nechce mít ze školy „plzeňská práva“, a připomíná, v jakém stavu FAMU před dvěma lety převzal a jak se ji snaží změnit – zjevně zpátky před okamžik z roku 2002.
Tehdy se FAMU pod novým vedením posunula k teorii. Lidé toužící po praktických dovednostech si buď platili soukromé lekce u profesionálů, kteří na fakultě skončili, nebo zvolili „filmovku“ v Písku. Z té doby se tradují groteskní historky o vyučujících, kteří rozmazaný obraz vydávali za umělecký záměr, neboť si nevšimli skvrny na objektivu kamery, nebo o nedůstojném odchodu Karla Kachyni, jenž po vstupu do budovy slyšel: „Pane profesore, vy už tu neučíte.“ Téhož Kachyni, jehož legendární Ucho vytažené z trezoru se v roce 1990 stalo posledním českým filmem přijatým do hlavní soutěže v Cannes.
Od té doby nic. A pokud se pyšníme zářezy na Berlinale, jde zpravidla o hrdé hlášení, že tu soutěží rumunský, polský či slovenský film „s českou účastí“. Finanční.
Režisér Jiří Strach spočítal, že jen katedru režie na FAMU absolvuje ročně pět studentů. Znásobil je počtem let od roku 2002, dostal se k osmdesátce vystudovaných režisérů a ptá se – Kde jsou?
No právě. Pokud je škola nenaučila točit, nýbrž řečnit o umění, nelze čekat, že se v branži uchytí, uživí, natož proslaví. Právě řemeslo je tím jediným, čím mohli konkurovat v bezbřehé soutěži digitální doby, kdy se každý amatérský majitel slušnějšího mobilu považuje za druhého Tarantina.
Občan se opravdu nemusí vzrušovat akademickými půtkami. Ale až bude příště v kině nadávat na český film, že je rozostřený, roztřesený, není rozumět slovům a už vůbec ne smyslu, třeba to bude dílo nedouka neboli důsledek podobné války mezi bezhraniční svobodou a profesní disciplínou, jaká se právě nyní vede na FAMU.
Protože rebelie sice patří ke studentskému životu, ale k dospělosti náleží zodpovědnost. Té mohou naučit jen mistři, kteří ji sami ctí. A aby ji mohli předat, musí mít autoritu. Třeba proto, že natočili Ucho.