Josef Abrhám, Ladislav Frej, Miloš Kopecký a Oldřich Kaiser v seriálu Nemocnice...

Josef Abrhám, Ladislav Frej, Miloš Kopecký a Oldřich Kaiser v seriálu Nemocnice na kraji města (1981) | foto: © Česká televize / Přiba Mrázová, Miroslav Pospíšil

KOMENTÁŘ: Sanitka, Ordinace. Kolik doktorů je v televizi vážně potřeba

  • 48
Vypadá to na recidivu vleklé seriálové nemoci, drazí televizní pacienti. V Sanitce se nám doktor Jandera sbližuje s Eliškou, do Nemocnice na kraji města nastupuje čerstvě promovaný doktor Peterka, v Modrém kódu posílí tým doktorka Zoja, do Ordinace v růžové zahradě míří premiérový doktor Marek a ze všech si utahuje Dr. House naládovaný narkotiky.

Spotřeba seriálových lékařů se na startu podzimní sezony jako vždy prudce zvyšuje, přitom opravdu zapotřebí jsou na jediném místě: v dokumentárních Malých láskách. Protože právě a pouze tam jde skutečně o život. O nový život.

Jistě se strhne povyk, že se chystá další citové vydírání a nechutné šmírování lidského soukromí, dokonce těch nejdůvěrnějších okamžiků zrození, protože Malé lásky sledují příběhy z plzeňské porodnice. Ale nežli se rozjede argumentační přestřelka i sám cyklus, který Nova nasadí 23. srpna, sluší se zaznamenat fakta.

Nova se vytáhla. Její Malé lásky unesou i sprosté slovo

Z pořadu Malé lásky

Zaprvé, produkce žádnou rodinu do projektu nenutila, naopak na některé zájemce se nedostalo, respektive matka příroda se jim do termínu natáčení prostě netrefila.

Zadruhé, jde o svobodnou volbu. Jistěže porod znamená intimní chvíli, kterou leckterá žena nechce sdílet ani s otcem dítěte, natož s televizním publikem, ale lze pochopit, pokud rodiče záznam považují za příjemnou „konzervu“ výjimečného zážitku. Navíc takové památeční video, byť jeho vyplašení aktéři svůj slovník zcela přirozeně nestíhají kontrolovat, jim rozhodně nehrozí ostudou – na rozdíl od plesnivých domácností ve Výměně manželek, která bez výstřednosti už nedá ani ránu.

Zatřetí, rozhodnout se mohl i personál nemocnice. Kdo experiment odmítl, na záznamu nebude, stejně tak výsledný střih vznikal po dohodě s lékaři, takže levná dráždivost se tu opravdu nepěstuje.

Začtvrté, produkce do nemocnice nainstalovala čtyři desítky kamer od vstupní recepce přes čekárny a sesterny až po porodní sály, ale bez obsluhy. Tudíž žádný kameraman nežádá hekající maminku, aby se víc usmívala, pokud možno z levého profilu, a vydržela, než si skočí na oběd.

Zapáté, nic se tu nehraje, nezkouší, nearanžuje, neinscenuje. S výjimkou medailonků předtočených během těhotenství a pár věcných vysvětlivek porodní asistentky jde o čistý, pouze krácený záznam reality. Za každým se tají příběh, ale nikdo ho dodatečně nepitvá a nerozmatlává; podobně samovolně vzniká bezděčný humor.

A zašesté, je tu bezpečno. Jestli Malé lásky mohou něco záslužného vykonat, což od televize ražení Novy zní takřka pohádkově, je to nevtíravě názorná ukázka, kdy, kde a proč potřebujeme pravé doktory. Kdyby v módní vlně domácích porodů třeba jen jedna jediná budoucí matka usoudila, že porodnice nevypadá jako automatizovaný výrobní pás na traumatizované kojence a že si svůj riskantní plán ještě nechá projít hlavou, pak Malé lásky odvedou velkou práci. Větší než doktor Sova s doktorem Mázlem dohromady.

Samozřejmě fascinace bílými plášti patří k televizní tradici od amerických Chirurgů přes britského Doktora Martina po německého Doktora z hor, jenže když vás něco vážně bolí, raději u své postele uvidíte odborníka z dokumentárních cyklů Doktoři, Nemocnice Motol nebo Malé lásky než fešáckého herce, který jeden den drží v ruce injekci a druhý den samopal.

Ano, máme rádi příběhy s happy endem, což scenárista zařídí na počkání – pokud zrovna není nutné poslat vzpurnou hvězdu lačnou vyšších honorářů do věčných lovišť.

Ovšem v projektech jako Malé lásky zařizují šťastné konce lidé s lékařským diplomem, ne s hereckým Oscarem. Takže i ty rozněžnělé slzy mají jinou chuť.