Od roku 1982 je v důchodu, ale stále píše - nejen o české i zahraniční literatuře, ale i o výtvarném umění, fotografii či knižní grafice.
Nakladatelství Concordia nyní vydává první díl výboru z jeho celoživotní tvorby nazvaný Deliria aneb Malá příprava pozůstalosti I.
V roce 1953 jste se stal šéfredaktorem Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, později Odeonu. Jak jste se na ten post dostal?
Nevím, kterého z tehdejších organizátorů to napadlo, ale SNKLHU (dále jen nakladatelství - pozn. red.) vzniklo ve skromných podmínkách. Naše vedení mělo tři členy: ředitele Josefa Kalaše, provozního náměstka Františka Bodnera a mě jako šéfredaktora. Měl jsem tehdy za sebou osm učednických let v různých nakladatelstvích. Těch osm let mě nejen vychovalo k nakladatelské profesi, ale zároveň jsem měl jedinečnou možnost poznat řadu různých spisovatelů a výtvarníků, seznámit se s kvantem lidí, kteří nějakým způsobem pracují s knihou: s Janem Mukařovským, Františkem Muzikou, Františkem Tichým, Františkem Hrubínem, Vítězslavem Nezvalem, ale třeba také s Jiřím Kolářem. A v neposlední řadě: na ministerstvu kultury měl tehdy knižní úsek na starosti Ivan Olbracht - ten byl pro mne jedním z důkazů, že ani v nepříznivých 50. letech nebylo všechno černé. I v té době jste mohl najít lidi, se kterými se dalo hovořit a kteří měli zájem udržet návaznost na kulturní úroveň první republiky. Názorová jednosměrnost ve věcech kultury tehdy neexistovala.
V té době však komunistický režim zavíral, mučil a popravoval lidi. A vy jste pracoval pro státní instituci…
Nezapomínejte, že jsem pocházel z proletářského prostředí: narodil jsem se na Žižkově, tehdy dělnické periferii. Maminka byla z rodiny zedníka, otec pracoval v krejčovské dílně. Takže komunismus měl na mě už před válkou a především za války obrovský vliv. Nepřímo jsem byl vychován Karlem Teigem a Vítězslavem Nezvalem. V mládí jsem objevil surrealismus, který se mi stal ukazatelem, kam se zařadit v sociální i v kulturní oblasti. Ale znovu opakuji: tehdejší politická ani kulturní situace nebyla černobílá.
Jak se vám podařilo v nakladatelství prosadit vydávání revue Světová literatura, otevřít edice Světová četba, Plamen nebo Umělecká fotografie?
To byla souhra více skutečností. Jednak se po roce 1953 změnila politická situace, zemřel Stalin, zemřel Gottwald, vystoupil Chruščov - KSČ měla tehdy ohromné problémy a občas úplně ztrácela kontrolu nad kulturou, jednak to byla zásluha lidí, kteří seděli v edičních řadách, mimo jiné Adolfa Hoffmeistera, Felixe Vodičky, Jozefa Felixe, Josefa Škvoreckého, Jaroslava Průška, Eduarda Goldstückera, ale především Mukařovského: Ten byl po celá 50. i 60. léta tiše respektovanou a uznávanou autoritou. A samozřejmě tu bylo čtenářstvo, které v knížkách hledalo to, co mu bylo odepřeno v jiných sférách. Myslím, že nikdy se nečetlo tolik jako v 50. letech. A ještě jedna věc hrála důležitou roli: protože většina zaměstnanců nakladatelství nebyla a ani nemusela být ve straně, pracovali tam velice kvalifikovaní lidé.
Proč jste v Odeonu v sedmdesátém roce skončil?
Vždycky jsem se snažil, aby moje nakladatelování bylo co nejobjektivnější, snažil jsem se prosazovat nové myšlenky, novou poezii, nové výtvarné umělce - k tomu mě za války vychoval surrealismus, k té rimbaudovské vůli změnit život, kterou v sobě cítím dodnes. Za těch sedmnáct let, které jsem v nakladatelství pracoval, jsem se s těmito názory nikdy neskrýval. Prošel jsem tudíž řadou konfliktů a rozmíšek - některé se urovnaly, jiné ne. A nasbíral jsem si mnoho nepřátel, kteří mi to s nástupem normalizace spočítali. A opět v tom hrála hlavní roli závist, závist na pozici Odeonu v kultuře šedesátých let.
Sledujete aktivity dnešního Odeonu?
Sleduji. Ale mým představám to je už vzdálené: Odeon dneska vydává mnohem méně knížek a zaměřuje se skoro výhradně na zahraniční literaturu.
Přejděme k vaší knize Deliria. K vydání jste ji plánoval víc než patnáct let. Proč vychází až nyní?
Já jsem vždycky svoje texty psal tak nějak bokem, vždycky mě něco vyrušovalo a odvádělo jinam, souvislé paměti bych nikdy napsat nedokázal. Nikdy jsem si nevedl deníky ani nedělal poznámky. Na to je třeba mít v sobě kus historika. Mně šlo spíš o to, vyplňovat mezery, věnovat se podle mého názoru nedoceněným osobnostem. Setkání s obrazy Amedea Modiglianiho pro mě bylo jako zjevení, stejně tak první kontakt se Sudkovými fotografiemi nebo s kresleným humorem Maurice Henryho - raději jsem psal o nich než o sobě. Ale ještě raději jsem se podílel na všemožných věcech uvnitř nakladatelského provozu.
Kniha je vaše celoživotní téma. V čem se liší dnešní knihy od těch, na nichž jste se podílel vy?
Vadí mi, že zanikla funkce výtvarného redaktora - toho má dnes snad jenom Paseka. Ale právě výtvarní redaktoři do značné míry utvářejí podobu české knihy. Dřív byla kniha daleko víc výtvarným objektem, pracovali na nich umělci jako Zdenek Seydl, Václav Sivko, Oldřich Hlavsa, Zrzavý, Muzika, Tichý. A také mi vadí, kolik zbytečných knih a jak snadno dneska vychází! Všelijaké plytké ženské čtení, kuchařky, návody, jak zhubnout…
Když se dnes ohlédnete za tím, co za sebou zanechal Odeon, máte pocit nějakých dluhů?
Někdy se naopak až divím, co všechno se nám i v těch nejméně příznivých dobových okolnostech podařilo vydat.
