V pražském klubu Vagon za účelem uvedení alba, jehož celý název zní Ztracený ve světě - A Tribute To Oldřich Janota, zahraje skupina Traband, písničkářka Jana Vébrová, lídr brněnské alternativní kapely Květy Martin E. Kyšperský a samozřejmě oslavenec - Oldřich Janota.
Kdo je Oldřich Janota
|
Básník, hudebník, překladatel, vystudovaný žurnalista, v dobách totality noční hlídač či topič, nar. 27. srpna 1949 v Plzni. První písně napsal na sklonku 60. let. Nejdříve vystupoval jako osamělý písničkář, později coby člen folk-rockové kapely Pentagram (mj. s Jakubem Nohou). Folkovou škatulku definitivně přerostl, když v roce 1979 sestavil dodnes kultovní skupinu Mozart K. V první polovině 80. let se Janota stal jaksi mimoděk jedním z nejpopulárnějších písničkářů, ale věhlas a halas nesvědčil jeho neprvoplánovým vizím. Raději opustil písničkovou formu a v triu s Lubošem Fidlerem a Pavlem Richterem se vrhl na novátorské experimenty s přednatočenými pásky. Na přelomu 80. a 90. let se vrátil k akustickým nástrojům a spolu s Irenou a Vojtěchem Havlovými se vydával na výlety do hájemství soudobé "vážné" hudby. V posledních letech uzavírá kruh a hraje většinou sám s kytarou a křehkými, minimalismem ovlivněnými písněmi.
Album Ztracený ve světě vzniklo z iniciativy šéfa hudebního vydavatelství Indies Scope Milana Páleše. "Chtěli jsme vzdát hold umělci, jehož tvorbu obdivuji již od 80. let. Chci ukázat lidem a především mladé generaci, že tady žije písničkář, jehož písně neznají, a měli by je znát. Chtěl jsem poukázat na kouzlo a originalitu těchto písní," uvádí producent.
Oslovil nejprve umělce, kteří mají smlouvu s jeho vydavatelstvím. "Říkal jsem si, že podle zájmu bych pak oslovil i umělce, kteří již nahráli v minulosti nějakou píseň od Oldřicha Janoty, třeba Mňágu a žďorp (ta z Janotovy písně I cesta může být cíl udělala jeden ze svých hitů - pozn. aut.). Ale zájem našich umělců byl obrovský, což mě potěšilo. Nakonec jsem musel ještě některé kapely odmítnout, protože by se písně nevešly na CD," říká Páleš.
Výběr písní byl zcela v kompetenci umělců, Páleš jim dal pouze vybrat ze svého archivu nahrávek Janotových koncertů, které léta sbírá. "Ale někteří měli jasno hned, i bez mého archivu. Pořadí nahraných písní jsem pak sestavoval já. Snažil jsem se je poskládat za sebe tak, aby si posluchač nevšiml, že každou píseň hraje jiná kapela. Čehož samozřejmě nelze zcela dosáhnout, protože na albu hrají opravdu rozdílné kapely. Ale snažil jsem se ty rozdíly zmírnit a zpříjemnit poslech."
Ztracený ve světěRecenze alba k poctě Oldřichu Janotovi 
V úvodu budiž řečeno, že pro Janotův příklad lze bezezbytku variovat známé úsloví týkající se Dylana: Nobody sings Dylan like Dylan. Ano, nikdo nezazpívá Janotu tak jako Janota sám. Na druhou stranu je třeba velmi ocenit čin vydavatelství Indies Scope, které se rozhodlo vzdát tomuto "utajenému géniovi" hned několika žánrů poctu. A pochválit i všechny zúčastněné, že do Janotovými fanoušky jistě ostře sledovaného experimentu šli. Je potěšitelné, že naprostá většina ze sedmnácti nahrávek se povedla: přinesla alespoň trochu jiný pohled na tu kterou píseň (což je základním předpokladem dobré coververze), zároveň ale udržela - téměř ve všech případech - to, co je na Janotových písních podstatné, totiž zvláštní atmosféru a náhled na svět.
Kupodivu hned v několika položkách alba nelze říci křivého slova vůči hudebním úpravám, nepřípadný ale bývá zpěv, na Janotu až příliš patetický (Hanka Skřivánková z kapely Jarret ve Zvláštních ptáčcích, Petr Hudec z projektu Hukl v Kácení akátu nebo Martin E. Kyšperský z Květů ve Žlutém kopci). Jediným opravdovým průšvihem alba, nahrávkou, která se na něm neměla objevit, je Bitva na Tursku od jinak mimořádně zajímavé a ve vlastní tvorbě zcela akceptovatelné skupiny Maraca. Vybrala si z Janotovy dílny snad vůbec nejkřehčí, nejcituplnější píseň a aranžérskými, rytmickými i výrazovými experimenty z ní udělala spíš parodii. Velká škoda.
A vynikajícím způsobem je vystavěno finále celého alba. Nejprve Místní blázen v úchvatném typicky "etno-nářezovém" pojetí Čankišou a vzápětí zlom k nejkomornější a "nejstylovější" nahrávce, nádherné baladě Sedm havranů v sólovém podání Tomáše Kočka a jeho akustické kytary. Ztracený ve světě - A Tribute To Oldřich Janota |
Výhrady tak jsou víceméně dílčí. Působí kupříkladu rušivě až příliš moravský pěvecký akcent Jana Žambocha v jinak moc hezky zpracované skladbě Země Nikoho, s podstatou se míjí metalová kytara ve druhé části Fetišisty v podání Tomáše Kočka a Orchestru a ani Oldřich Krejčoves (projekt Okrej) v písni 24 hodin volného času nepřesvědčuje, že by byl bůhvíjakým Janotovým fanouškem.
Na opačném kvalitativním pólu stojí jednoznačně úvodní Ztracený ve světě v podání Jablkoně, skvěle pojaté Čekání cellového dua Tara fuki, doslova za srdce chytne průzračná Prvnička ve verzi Cimbálové muziky Stanislava Gabriela (zde najednou moravský přízvuk nevadí - píseň zní, jako by ji pro moravskou cimbálovku Janota snad přímo napsal).
