Dřív jste často říkal, že vaším snem bylo celý život se flákat. Znamená to, že se těšíte do penze?
Tak především nemám rád slovo flákat. Sice jsem to říkával, ale ironicky. Nikdy nebudu odpočívat.
Co plánujete?
Mám povinnosti na zahradě. Všechno nás tady přerůstá, musím ji zjednodušit. Tak, abych měl sílu ji udržovat. Vždycky jsem ji budoval sám. Jenom dvakrát jsem objednal zahradníky a pokaždé jsem je vyhodil.
Promiňte, ale vás, o němž kolegové herci s oblibou mluví jako o kavárenském povaleči, si nějak nedovedu představit při práci na zahradě.
Jsem kavárenský povaleč s vidlemi. Vždyť my jsme se ženou řadu let žili v Těptíně. V chatě, kde nebyla voda. Když jsme si chtěli zatopit, museli jsme porazit strom. Žili jsme tam, když byly děti malé. Po vzoru svého dědy Steimara jsem si tam pořídil i kuřátka. Dovezl jsem je taxíkem a těšil se, jak budeme mít vajíčka a slepice. Akorát jsme pak zjistili, že to byli kohouti. Slepice byla jen jedna, takže se o ni rvali tak, že se s nimi nedalo vydržet. Nakonec jsme je museli všechny sníst.
Proč jste se rozhodli pro život mimo Prahu? Tehdy přece nebylo tak obvyklé jako dnes, že se lidé stěhují z města, daleko od kaváren, divadel a kamarádů.
Bylo to v osmašedesátém roce. V Praze jsme neměli byt, chtěl jsem, aby děti vyrůstaly v přírodě. A chtěl jsem klid.
V té době jste neměl v Praze moc práce? Hrál jste vůbec?
Hrál, tehdy ještě nenastala normalizace. Hrál jsem především v divadle. Neměli jsme auto, jezdil jsem z Těptína autobusem do Prahy, po představení jsem se v zimě vracel ojíněn v jednu v noci domů a několik hodin pak rozmrzal. Ve čtyři ráno jsem mnohdy zase vstával, abych se včas dostal na zkoušku.
Teď bydlíte také na samém okraji Prahy. Jezdíte často do centra?
Jezdím tam rád, protože tam mám práci. Ale vždycky mě to strašně zmůže.
N e m á m r á d v e č í r k y
Jste jeden z nejznámějších českých herců, máte dva České lvy. Určitě jste zván na různé akce, večírky...
To jsem. Ale proč bych tam chodil? Nelíbí se mi, jak tam všichni stojí s těmi talířky, jedí a přitom mluví. O ničem. Tam se totiž nedá mluvit. Chodíme se ženou tak dvakrát do roka na setkání s lidmi, se kterými si kupodivu doteď mám co říct a máme naprosto shodné názory na život a na politiku.
Mohl byste říct, kdo na těchto setkáních bývá?
Například Ivan Mládek, Jakubiskovi, Bornovi, Petr Kratochvíl, Iva Janžurová a další.
Ale úplně nespolečenský snad váš život není. Vždyť jste byl loni v porotě při volbě slovenské Miss. Jak se vám to líbilo?
Jel jsem tam jenom proto, že předsedou poroty byl Milan Lasica. Jenom kvůli němu. Přežil jsem to, i když jsem tam v hotelu upadl ve vaně a narazil si žebro. Měsíc jsem pak nemohl dýchat ani chodit. Bohužel s tím pádem neměla nic společného ani jedna z těch krasavic, které byly nejen krásné, ale i úžasně vzdělané a hovořily několika světovými jazyky. Jenom když přišlo na to, kdo byl Komenský, nevěděly.
Jak jste na to přišel?
Jedna říkala, že dělá Komenského univerzitu, ale když jsem se jí ptal, kdo to byl Komenský, nevěděla.
Když herci vyprávějí různé historky, které se staly jim nebo kolegům, často jste hrdinou právě vy. Jedna z nejslavnějších, kterou baví diváky Miroslav Donutil, je o tom, jak jste v Londýně přišel do luxusního hotelu, zapíchl prst do řady cizokrajných názvů v jídelníčku a pak vám přinesli obrovský svatební dort. Zachoval jste tvář světaznalého džentlmena, nedal jste najevo zděšení a statečně zaplatil. Vždycky mě zajímalo, jestli je ten příběh vůbec pravdivý?
Ano. Úplně pravdivý. Já to udělal proto, aby bylo o čem mluvit.
Počkejte, takže to znamená, že je vám příjemné, když o vás kolegové v televizi a ve svých zábavných pořadech takto vyprávějí?
Víte, většinu mých historek, i když se doopravdy staly, si kolegové dokreslují k obrazu svému. Ale nejsem tak ješitný, aby mi to vadilo.
E m i g r a c e ? N i c p r o m ě
Pane Kodete, chodíte do kina?
Ne. Ale mám video a hodně si půjčuji filmy v půjčovnách.
Ptám se, protože jste členem výboru, který hlasuje, kdo dostane Českého lva. Komu jste dal letos svůj hlas?
Byl jsem nadšený Rokem ďábla. Mám radost, že je dílem Petra Zelenky, který se mnou natočil Knoflíkáře. Když mi v nich nabídl roli, připadal mi jako uličník a nevěřil jsem mu. Teď mě těší, že mohu konstatovat, že je to velice nadaný, pomalu dospívající kumštýř. Moc mu držím palce, aby toho Lva dostal.
Právě vaše role z Konflíkářů a pak ta další z Pelíšků se staly téměř kultovními, přinesly vám popularitu a dva České lvy. Máte ty postavy rád?
Knoflíkáře jsem vlastně nebral ani moc vážně. Režisér Zelenka mi připadal mladý, nezkušený a dost jsme se nepohodli. To, že film měl takový ohlas, mě opravdu překvapilo. Pelíšky, to bylo něco jiného. Tam jsem se vypořádal s celou minulostí, s komunisty, s osmašedesátým rokem, se vším všudy. Ale to, že dostanu Lvy, jsem opravdu nečekal, i když mi to všichni říkali.
Zmínil jste vypořádání se s minulostí, s komunisty. Vy jste se nikdy netajil odporem ke komunistickému režimu, vaši příbuzní se odstěhovali do zahraničí, matka musela odejít z Národního divadla, vy sám jste nedostával velké role... Neuvažoval jste také o emigraci?
Ne. Měl jsem tady matku, otce, rodinu a divadlo, které jsem miloval. Čeština je sice krásná řeč, ale nikdo na světě jí nerozumí. Já žádný jiný jazyk neovládám. I kdybych nějaký uměl, divadlo bych v něm stejně nemohl hrát.
Je pravda, že jste měl za minulého režimu v hereckém rejstříku u svého jména uvedeno, že smíte hrát pouze malé a záporné role?
Bylo to tak. Z každého syčáka jsem se však snažil udělat lidskou bytost. Ale o tom nebudeme mluvit. Mluvil jsem o tom už mockrát. Vypadalo by to pak, že si pořád
|
Jiří Kodet |
|
Pochází ze slavného českého hereckého rodu, je pravnukem herce Vendelína Budila. Narodil se v roce 1937 herečce Národního divadla Jiřině Steimarové a sochaři Janu Kodetovi. Jeho matka se později vdala za automobilového závodníka Jiřího Juhana. Kvůli jeho emigraci ji vyhodili z Národního divadla. Jiří Kodet proto musel odejít z gymnázia, vyučil se žokejem. Přesto se pokoušel pokračovat v herecké tradici. Hlásil se na DAMU, na třetí pokus byl přijat. |
Víte, kteří konkrétní lidé o vaší kariéře takhle rozhodli?
To vím. Ale neřeknu. Nemá to smysl. Je to pryč.
Dobře, můžeme tedy zase mluvit o současnosti. Ve vaší rodině se láska k divadlu dědí už několik generací. Váš syn se, pokud vím, na herectví nedal. Co dělá?
Cestuje po světě. Udělal obchodní akademii, organizoval koncerty, založil kapelu Němá hluchota. Hráli tady u nás garáži. To jsem šílel. Teď by se měl vracet z Jižní Ameriky. (V tu chvíli zvoní telefon. „To bude on,“ říká Jiří Kodet. Paní Kodetová však hlásí, že volá dcera, protože potřebuje půjčit špek pod kuře.)
Dcera Barbara je herečka. Chodíte se na ni dívat, když hraje?
Nechodím. Já jí věřím. Ale chodí tam manželka a informuje mě. Já na to nemám nervy.
Když dcera bydlí tady vedle vás, nepřichází se s vámi někdy o rolích poradit?
Občas ano. Dříve to bývalo dramatičtější, to jsme si bouřlivě vyměňovali názory. No, řvali jsme na sebe.
A co dcera z prvního manželství? U ní se herecké nadání neprojevilo?
Karolína zkoušela ledacos. Výtvarničí, takže na ni zřejmě měla vliv ta druhá, výtvarnická část naší rodiny. Hlavně se ale stará o své tři báječné děti.
Takže vaše dcery z vás udělaly už čtyřnásobného dědečka. Řekněte, shledáváte na stárnutí něco pozitivního?
Ne! Napište si: Ne! To teda neshledávám. Vy myslíte jako nějakou moudrost nebo co?
Tak nějak jsem to myslela...
Tak to jste myslela špatně! Co je vám platná moudrost, když nezvednete cihlu?
N e m o c m u s í m p ř e k o n a t
Před časem jste prodělal malou mozkovou příhodu. Neradí vám lékaři, že byste měl hraní nechat a raději jen odpočívat?
Neříkají, že bych měl úplně přestat. Chtějí jenom, abych ubral. Když já se na jevišti vždycky tolik rozčiloval, tolik řval... I když to tak nevypadá, já se opravdu v životě nadřel. Až to takhle dopadlo.
Vám se to stalo na jevišti?
Ale já to dohrál!
To nikdo nepoznal, že je vám špatně?
Jo, dost jsem blábolil. Kritici pak psali, že jsem hrál opilý. To mě tehdy vzalo. Uvěřili tomu totiž i nejbližší kamarádi, rodina. Kromě manželky a mých dětí. Ty věděly, co se stalo.
No dobře, ale proč jste zakrýval, že je vám zle?
Byla to přece premiéra!
Nezlobte se, ale pořád mi není moc jasné, proč jste prostě neřekl: Končím, je mi špatně. To jste vždycky tak statečný? Nebo, řekněme, odpovědný?
My herci jsme všichni tak zodpovědní. Tedy skoro všichni. Asi to tak mělo být. Karel Höger kdysi říkával: Vždycky trnu, kdy tě raní mrtvice. No, vidíte. Měl pravdu.
Upřesněte to, prosím. To říkával, když vás viděl hrát?
Hráli jsme spolu ve Strýčku Váňovi. Tak jsem se tam rozčiloval, že mi vždycky naběhly žíly, křičel jsem, řval. Po představení mi říkával, že to za to nestojí. Tehdy už byl nemocný. Byl na tom podobně, jako jsem teď já. Ale nedával znát, že se necítí dobře. Snažil se to překonávat. Vlastně tak, jako se teď snažím já.
Rozčiloval jste se a křičel víc na jevišti, nebo doma, v soukromém životě?
To bylo jedno. Řval jsem doma i v divadle. Měl jsem velké potíže s režiséry. Hodně jsem je zlobil. S Věrou Chytilovou to jednou došlo tak daleko, že po mně hodila nůž. Ale jinak se máme rádi.
Projevuje se vaše stárnutí a nemoc třeba i tím, že teď křičíte méně?
Křičím pořád. Ale doma se to poněkud otočilo. Žena teď křičí na mě, protože se mě snaží probrat, když ji nevnímám.
Neříkáte si teď také jako tehdy pan Höger, že rozčilovat se je zbytečné?
Už si to říkám. Souhlasím s ním čím dál víc. Ale myslím, že kdyby přišlo na opravdu zásadní věc, tak bych se rozčilil tak, až bych z toho umřel.
 Jiří Kodet ve filmu Knoflíkáři. |
 V rámci cyklu Vítejte ve lví společnosti bude Česká televize od 9. září každý čtvrtek uvádět své nejúspěšnější filmy z poslední doby. Film Pelíšky se bude vysílat 16. prosince. |
 Jiří Kodet. |
 Jiří Kodet, nejslavnější z dynastie Kodetových. |
