"V těchto vzpomínkách jsem věnovala hodně místa svým pacientům a našemu společnému zápasu o vykročení z bludného kruhu jejich duševních onemocnění."
Svazek Třikrát a dost dokončila matka hudebníka Michaela Kocába, tudíž také babička jeho psavé dcery Natálie, v roce 2000, nedlouho poté, co byla "přinucena dlouhodobě nehnutě ležet na nemocničním lůžku". Byla to zlomenina krčku.
Třikrát a dost je kniha, v níž názvy jednotlivých kapitol postupně obstarává deset podstatných jmen slovesných nedokonavého vidu: ohrožování, setkávání, míjení, přibližování, cestování, vzpomínání, přemítání, snění, chvění, probouzení.
Ke každému tomu slovu Kocábová připojuje tři krátké texty: úvahy, příhody, vzpomínky. Toto členění je více formální a striktní, než aby bylo zcela nezbytné a bez výhrad organické. Možná si tím rozparcelováním pisatelka potřebovala udržovat řád, vtisknout "zvnějšku" asociacím tvar.
Vlastně všechny ty několikastránkové texty jsou o tom, co dalo název druhé z kapitol - jsou o setkávání: autorky s druhými lidmi, s Bohem i se sebou samou.
Člověk aby se už pod náporem diktátu mládí pomalu styděl napsat, že to či ono je dílem staré paní. Být starou paní přitom vůbec není nic diskvalifikujícího - je to, respektive může to být velká hodnota, tak jako hodnotou a vkladem může být mládí.
Vždy by se to mělo posuzovat velmi individuálně. Takže ano, kniha Třikrát a dost je zpovědí staré paní, která toho dost a dost zažila, je zvyklá se otáčet, být aktivní, a když na ni doléhají neduhy fyzického stárnutí, nefňuká sice, nicméně nenese to - právě proto, že je zvyklá být na nohou - úplně odevzdaně a naprosto smířeně. S jakýmsi údivem a překvapením pozoruje, co všechno je schopno si tělo "vymyslet", jaké stavy jí dokáže přivodit, do jakých situací uvrhnout.
Obdivovat se můžeme autorčině odvaze cestovat do cizích krajů a splácet si tak dluh; manžel, evangelický duchovní, mezi prvními podepsal Chartu 77, ona byla šikanována v zaměstnáních, státní hranice by se jim tehdy otevřely leda tak k vystěhování. Docela se bavíme, když Kocábová vzpomíná, jak 17. listopadu 1989 z nezbytí stopovala a zastavil jí mikrobus s hudebníky kapely Garáž: "Byli perfektní, milí, inteligentní a ještě se omluvili, že se musí připravit na koncert, jinak by nás odvezli až do Brna."
Darja Kocábová neskrývá své literární ambice, zejména ne v lyrizovaných číslech (kapitola Snění), avšak jednoznačně silnější jsou - vedle životních sebereflexí - příběhy, které nabrala během své terapeutické praxe a jež podává "přímo", věcně, s popisem osobní účasti v nich (především v kapitole Chvění).
Třikrát a dost je kniha naděje, svazek-elixír. Naděje, že stojí za to žít, i když píseň mládí byla dávno dohrána. Obecně se to ví, hůř se to konkrétně žije.
DARJA KOCÁBOVÁ - Třikrát a dost
K vydání připravila Ema Suchá. Kalich, Praha 2004, 128 stran, doporučená cena 112 korun.
