Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kocábová se s tátou dokáže pěkně pohádat

  0:03aktualizováno  0:03
Natálie Kocábová se objevila na titulních stranách snad všech českých časopisů před dvěma lety, když vydala cédéčko. Tehdy ovšem za svou dceru mluvil hlavně její tatínek, hudebník Michael Kocáb. Teď už Natálie mluví sama. Na spolupráci s otcem nerezignovala, ale na jevišti Divadla Milénium stojí jako Hanka ve Starcích na chmelu už sama.

Pamatujete si, když váš tatínek zpíval s Pražským výběrem v masce Ropotáma?Strašně jsem se jí bála. Jednou v ní přišel k nám do pokoje a z toho jsem se vzpamatovávala týdny. Nesnášela jsem ji. Bála jsem se jí i na koncertech.

Asi není nejsnazší mít tatínka, kterého každý zná.
Není to normální, je to buď kiks, nebo div - a já mám div. Táta mi dává strašně moc, což ovšem neznamená, že máme permanentně harmonický vztah. Spousta lidí si představuje, že jsme sehraná parta, ale tak to vůbec není. Dokážeme se pěkně pohádat, někdy dokonce víc než s někým jiným. Táta nás všechny tři vychovává v duchu naprostého individualismu, asi ne záměrně, ale když někdo vyrůstá s ním, nemůže z něj být nic jiného než bojovník.

Natálie Kocábová

Narodila se 16. dubna 1984 jako nejstarší dcera hudebníka Michaela Kocába a jeho americké manželky Marshy.
Zpívá od dětství, začínala společně se svou mladší sestrou Jessicou v Baby studiu Dády Patrasové. Před dvěma lety vydala cédéčko s názvem Fly Apple Pie, pro které jí písničky složil Michael Kocáb a převážně anglické texty napsala maminka Marsha. V současné době připravuje další, tentokrát české cédéčko.
Studuje osmileté gymnázium v Praze-Troji, z českých zpěváků má nejraději Dana Bártu, poslouchá JAR a někdy i Pražský výběr.
Necítíte revoltu vůči tomu, co dělá?
Táty si vážím a vážím si i jeho hudby, protože jsem s ní vyrůstala. Mám ji prostě ráda. Proto jsem nešla za někým jiným, když jsme si řekli, uděláme cédéčko. Přece nebudu hrát s nějakými svými vrstevníky někde v garáži, když vím, že táta napíše muziku, která bude lepší? A ty komentáře, ta to má lehký, pan otec... Kdo z těch lidí by to neudělal? Kdo by šel hrát do garáže? Možná bych i spolupracovala s někým jiným, ale momentálně nemám představu, s kým. Takže i druhé cédéčko budu mít s tátou. Jen bych chtěla vyrovnanější spolupráci.

Jak si ji představujete?
Ráda bych se na desce mnohem víc autorsky podílela, protože bych nechtěla, aby se znovu objevovalo, že Kocáb si zase něco vymyslel. Myslím, že mám lidem co říct, ale že se to tenkrát při prvním cédečku trochu přehlušilo tou kampaní, která byla šitá spíš na tátu než na mě.

Asi to opravdu nebylo nejšťastnější...
Vyšla jsem z toho za blbečka, ale v patnácti jsem toho moc nemohla udělat. Strašně mě baví psát, po zpěvu nejvíc. Tam bych chtěla něco zkusit. Mám tajnej plán, ale ten je tajnej a nebudu o něm mluvit.

Už jste s otcem na novém projektu začali pracovat?
Jo, máme představu, ta je ovšem taky nesmírně tajná.

Amerika pro mě znamená rodina

Jste napůl Američanka. Co s vámi udělal útok na Ameriku?
Jsem vlastenka obou svých zemí, větší, než všichni Češi a Američani dohromady. Ale nemám pocit, že New York je Amerika. Je úžasný, nádherný, fascinující, je to symbol Ameriky, ale Amerika to není.

Co je tedy pro vás Amerika?
Rodinný život, kupodivu. Možná je to tím, že bydlíme v biblickém pásmu, jak říkal Frank Zappa, samé křesťanské rodiny. Tam je to všechno rodina, méně ambice. Je fascinující to pozorovat - pro ně je opravdu rodina na prvním místě, tolik nepřemýšlejí o kariéře, ale o tom, jakou rodinu jednou budou mít. Mě nejdřív napadne, co budu dělat, teprve potom, jakou bych chtěla mít rodinu. Tam se vždycky zbavím pocitů, co bych dělala, kdyby se to první nepovedlo, protože nejdůležitější je přece jenom ta rodina. Za ten rok to pak zase zapomenu. Z Ameriky na mě táhne vůně rodiny.

Nedělala vám ta rozpolcenost mezi dvěma národnostmi někdy problémy?
Dělá a bude dělat vždycky. Nejsem ani jeden, ani druhý. Mám trochu pocit věčného cizince. Není to nic zásadně zničujícího, ale nádech zmatku tam trochu je. Nehledě na to, že neumím pořádně mluvit ani česky, ani anglicky.

Jak na vás mluvila maminka?
Jenom anglicky. Nikoho tu moc neznala a táta byl pořád pryč, tak si to - anglicky - vylila všechno na mě. Když jsem se narodila, žila tu už dva roky, ale neuměla česky ani slovo. S tátou mluvili německy. Donedávna se spolu ještě hádali německy, protože si mysleli, že jim nerozumíme. Teď už máma mluví česky docela hodně. Občas zapomene mluvit anglicky.

Kdy jste se naučila vy česky?
Do pěti jsem mluvila hlavně anglicky, i když s tátou a jeho rodinou jsem musela mluvit česky, to už si nepamatuju. Ve škole jsem pak začala česky, a teď mluvím absolutním gulášem. Mluvím česky s americkou gramatikou. Ale líp než anglicky.

Mám unikátní výchovu. Někdy puritánskou, někdy praštěnou

Máte spíš americkou výchovu?
Mám naprosto unikátní výchovu, která není ani americká, ani česká, ale je směsicí obojího. V každé z obou zemí nás, mě a mé sourozence, pokládají za produkt té druhé výchovy. K tomu všemu si připočtěte ještě silné protestantské zázemí a americké nahlížení na Boha a taky oba rodiče jako silné individuality.

Jak vypadá taková výchova v praxi?
Někdy se jeví jako neuvěřitelně puritánská a někdy neuvěřitelně praštěná. Nevím, jak bych to jinak popsala.

Máte spíš volnost, nebo pevnou ruku?
Každý, kdo mě zná, by vám okamžitě řekl, že mám pevnou ruku. Ale na druhou stranu mám někdy pocit, že z hlediska samostatného uvažování jsem daleko míň závislá na svých rodičích než spolužáci, kteří si dělají, co chtějí. V tom se cítím naprosto svobodně.

Jaká je vaše rodina v Americe?
Taky dost neuvěřitelná. Nikdo se mě na ni zatím nezeptal, ale to jsou úžasní lidé z malého přístavu, mají moře v srdci. Když někdo bydlí u moře, má jiný pohled na svět. Jsou klidní, přemýšliví, komplikovaní - tedy zejména naše rodina.

Nikdy vás nenapadlo do Ameriky odjet a nějaký čas tam zůstat?
Jsou to pro mě lázně. V létě se tam vždycky léčím, když jsem po celém roce tady vyřízená a zdeptaná. Ale zrovna tohle místo je pro mě až moc klidné. Mám přece jenom radši velká města, místa, kde to žije.

Vaší mamince se nestýská?
Hrozně. Myslím, že rok od roku víc. Zároveň je tak vázaná na Prahu, že si neumím představit, že by zase začala žít tam. Ale nedivila bych se, ono se jí opravdu stýská. No, ale představte si, že moje babička se chystá do New Yorku. Celý život se tam chtěla podívat na Vánoce, plánovala si to, tak tam jede. To je ironie...

Je fajn být z velké rodiny

Jaká je vaše nejranější vzpomínka?
Moje rané vzpomínky jsou kupodivu spojené s nemocnicí, ale nevím, jestli si to opravdu pamatuju, nebo jestli je to na základě toho, co mi o tom vyprávěli. Když jsem byla hodně malá, u babičky mě kousl králík do prstu, dostala jsem gangrénu a musela na tři týdny do nemocnice. A pak znovu, když mi bylo šest. To jsem měla něco s uchem a byla jsem tam pečená vařená.

Co se stalo s tím králíkem?
Snědli ho. Teda máma ho nejedla.

Vyrůstala jste u Karlova mostu na pražském Starém Městě. Tam muselo být nádherně, ne?
Jo, Karlovka... Když se řekne dětství, vybaví se mi zrovna tohle místo a proudy lidí, které tím bytem pořád procházely. Bydlela jsem tam do svých dvanácti let, dodneška je to pro mě sentimentálně nostalgické místo.

Jste spíš po tátovi, nebo po mamince?
Mám z každého přesně polovinu. Mám jednak mírnější, zádumčivou až depkařskou povahu z máminy strany. To jsou ti rybáři, myslitelé, kteří si žijí pro sebe a pořád o něčem hloubají. Po tátovi mám exhibicionismus, potřebu být viděn, prožívat každou vteřinu. Vzniklo z toho to, že ani mí rodiče tuhle povahu moc nechápou a všichni tři se s tím dost pereme.

Jak jsou na tom vaši sourozenci?
Moje sestra se ještě nezačala projevovat samostatně, je jí teprve čtrnáct, ale už teď je vidět, že je to komplikovaný člověk. Je to rebel rodiny. Hodně si spolu rozumíme. Můj bratr, to je mimino, které chodí do školky. Tvrdí, že už tam chodit nebude, protože tam jsou teroristi. Místo pohádek chce pořád slyšet o Bushovi. Takže bratr se angažuje politicky. Je fajn být z velké rodiny, naučíte se žít v komunitě, poznávat a hledat sebe. Je to dobrý a je to taky větší zábava.

Je snazší se potom začlenit do party třeba ve škole?
Určitě, člověk si umí svoje místo vybojovat. I když to asi záleží i na povaze.

Jste vůdčí typ, třeba ve třídě?
Nevycházím tak, ale neustále se o to snažím. Občas mám hrozný tendence šéfovat, to mě baví. Snažím se uznat jiný, ale když nepřijdu na to, že mají lepší názor než já, neustoupím. V tom jsem strašně tvrdohlavá.

Jak vycházíte se svými spolužáky?
Jo, vycházím. Naše třída je neuvěřitelná sorta, jsou tam zástupci všech možných lidí. Jsem strašně ráda, že s nimi jsem.

Jela byste s nimi třeba na chmel?
Na chmel? To už teď nikdo nejezdí, ne? I když já jsem se tam teď byla pracovně podívat, protože jsme tam byli fotit. Je to poetický, takový český.

Baví vás Starci na chmelu?
Zatím můžu mluvit jen o zkoušení, a to mi za ty dva měsíce dalo strašně moc. Musela jsem skákat přes roky konzervatoře. Neuměla jsem se ani otočit na jevišti, učila jsem se tancovat, zpívat. Ne že bych to zatím uskočila, ale strašně se učím. Pomalu začínám myslet jevištně, žít ty dvě hodiny s postavou. A hlavně tam jsou skvělí lidi, kteří tolerují to, že jsem nikdy nestála na jevišti. Myslím, že to vybojuju, protože nepřipustím, abych to nevybojovala.

Moje sny? To ani nejde napsat

Už to jsou dva roky, co se o vás hodně psalo. Co jste dělala od té doby?
Mezitím jsem se snažila dospívat.

Zdařilo se?
Ještě se to nedokončilo, asi to bude trvat dlouho. Je to období, kterým si musím projít.

Jaké je?
Někdy mám pocit naprostého chaosu. Nevím, jestli tomuhle říkají dospívání, ale jestli jo, tak jsem přesně uprostřed. Taky to ale může být moje povaha a rodí se ze mě takový člověk. To zatím nevím. Pozoruju změny a snažím se něco najít.

Jaké pozorujete změny?
Snažím se brát odpovědnost za svůj život. To, co se mi předtím zdálo jako sny o velké budoucnosti a kariéře, se mě začíná poprvé realisticky dotýkat. Začíná mi docházet, že pro to budu muset něco udělat. Ale nevím jak. S tím se teď peru nejvíc.

Začínáte se osamostatňovat?
Od rodiny? Nejsem na ní až tak závislá, náš vztah už se moc měnit nebude. Kromě praktického hlediska, ovšem.

Jaké byla vaše sny? Vždycky takové, že budete zpěvačkou?
Já mám sny takové, že to by snad ani nešlo někam napsat. Hollywoodský film a tak. No. Ale bez snů a bez chorobné naděje, že se něco stane, by člověk nemohl přežít, že jo? Nečekám, že se mi vyplní aspoň polovina. Ale teď zrovna přemýšlím o tom, jak skončím a co budu dělat. A mám z toho hrozné trauma.

Děláte si plány?
To je právě ten problém. Já bych si chtěla udělat plán, ale nevím přesně, jaký. Můj nejbližší the biggest plán je nezklamat produkci Starců na chmelu, která mi nabídla hlavní roli Hanky.

Natálie Kocábová.

Natálie Kocábová.

Natálie Kocábová

Natálie Kocábová.

Natálie Kocábová.

Natálie Kocábová.

Autoři:



Nejčtenější

Film s Johnnym Deppem Město lží byl stažen měsíc před premiérou

Johnny Depp s kapelou Hollywood Vampires na pražském Letišti Letňany, 13....

Premiéra filmu Město lží, v němž se mají v hlavních rolích představit Johnny Depp a Forest Whitaker, byla měsíc před...

GLOSA: Brutal Assault opět dokázal, že patří k evropské špičce

Záběr z festivalu Brutal Assault 2018

Kolem 19 tisíc lidí dorazilo do areálu pevnosti Josefov v Jaroměři na letošní ročník festivalu Brutal Assault. A...



Spisovatelé napadli koncert Karla Gotta v Lipsku. Přitom žádný nebude

Karel Gott v pražské O2 areně 12. června 2018

Část Asociace spisovatelů se rozhodla napadnout říjnové vystoupení Karla Gotta v rámci Roku české kultury v Lipsku. Z...

GLOSA: Hutka poslal na Zemana smrtku. To už není protestsong, ale nevkus

Jaroslav Hutka (Open Air Music Festival Trutnov 2012)

„Miloš je zhroucený a oči v sloup, z cigaret zvedá se štiplavý čoud, zubatá už na Hrad chvátá,“ zpívá se v novince...

Poslední role. Robert Redford oznámil, že chce skončit s hraním

Robert Redford (Benátky, 1. září 2017)

Oscarový herec a režisér Robert Redford ohlásil konec kariéry. Pro Deadline potvrdil svá slova z rozhovoru v časopisu...

Další z rubriky

RECENZE: Charismatický Pepula. Sukův portrét dost říká, ale i zamlčuje

Josef Suk během koncertu Pražského jara v roce 2007

Novináři, kteří znali houslistu Josefa Suka, vědí, jak byl plachý a uzavřený. Přimět ho k rozhovoru bylo velmi obtížné....

Projde i úkrok mimo metal, fanoušci festivalu Brutal Assault věří

Záběr z festivalu Brutal Assault 2017. Na snímku kapela Samael

Loni měli vyprodáno, do vojenské pevnosti v Jaroměři-Josefově dorazilo kolem dvaceti tisíc lidí. Letos bude mít...

KOMENTÁŘ: Létofest byl zábavný. Jen občas až příliš připomínal pouť

Kabáti ukázali, proč jsou v Česku jednou z nejlepších kapel.

Loni se putovní Létofesty konaly jako jednodenní festivaly s kapelou Wanastowi Vjecy coby headlinerem. Letos pořadatelé...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz