Na čtyři rozhádané rockery ale byla krátká i diplomacie Václava Havla. Dnes je nejslavnější sestava skupiny v troskách. Co a proč se vlastně stalo? A jak bude vypadat Pražský Výběr II? Hovoří kapelník Michael Kocáb...
Začnu asi logickou otázkou...
Pro vás logickou...
Myslím, že i pro vás. Jak byste popsal situaci ohledně Pražského Výběru, respektive Pražského Výběru II?
No, to je ale objednávka statě! Ptejte se raději konkrétně. Do mailu vám to klidně popíšu, ale jinak nám to zabere celý rozhovor. Pochopte, to je tak složitá situace, že to nemůžu popsat několika větami.
Beru to jako posluchač. Podíval jsem se k vám na stránky a tam byly desítky vašich prohlášení a popuzených reakcí v diskusních fórech a ztratil jsem se v tom. Tak mi zkuste shrnout, co se to vlastně stalo?
No ale dejte mi to k autorizaci a počítejte s tím, že všechny ostřejší poznámky, které padnou, když se rozohním, vyškrtám, protože nechci nikoho urážet a už vůbec ne v tisku. Nejradši bych o tom už nemluvil, protože nechci porušit to jediné, o co Václavu Havlovi při naší schůzce šlo, to jest, abychom se v médiích a na internetu navzájem nepomlouvali.
Samozřejmě, to budu respektovat. Zkuste do toho vnést světlo.
Zárodek rozkolu už byl latentně přítomen, když jsme se sešli k našemu poslednímu comebacku v roce 2003. Říkali jsme si tehdy, že jsme nad věcí, nad spory, které jsme kdy měli, že už máme svůj věk a že to znova rozjedeme už bez problémů. Poplácávali jsme se po zádech, ale pravděpodobně jsme se navzájem neposlouchali. Já jsem do toho šel s tím, že budeme zkoušet a tvořit nové věci a ne do zblbnutí opakovat starý repertoár. Je to pod úroveň. Jako posluchač to ještě beru, všichni chtějí poslouchat Help! od Beatles, ale jako pro skladatele to pro mě bylo neúnosné. To byla moje základní podmínka, kterou sice všichni odkývali, ale skutek nakonec utek. Jeden rok – nic. Druhý rok. Třetí rok. A nic. Čekal jsem ve studiu, leštil kliky na mixpultu, nabízel termíny zkoušek, upomínal…. a výsledek - nula. Možná někdo podotkne: no měl čekat dýl! Měl čekat pět, deset let! Ale vzhledem k tomu, že už nejsem zrovna nejmladší, se mi takhle život nejeví. Mně už ty tři roky stačily.
Je fakt, že vaše poslední album Běr jste vydali před deseti lety. To musí být pro muzikanta strašně frustrující...
No to je peklo! Já z toho už opravdu měl mindráky. A když si k tomu připočítáte všechny ty glorioly o naší neuvěřitelný spolupráci, bylo to břemeno k neunesení. Vždyť my jsme naposled opravdu týmově spolupracovali v osmdesátých letech!
Celý rozhovor najdete v lednovém vydání časopisu Filter! - více zde
