Většina lidí Knížáka nezná jako umělce, ale spíš jako toho, kdo dráždí. A to má za sebou přes sto výstav a jeho jméno se objevuje v prestižních katalozích největších výtvarných umělců 20. století - vedle Koláře a Kupky. Kritici o něm tvrdí, že je na světě málo arogantnějších lidí.
On je s nimi hotový rychle. Buď o nich řekne, že mu závidí, nebo že ho nezajímají. Když se mladí tvůrci na protest proti tomu, jak vede Národní galerii, u panelu s jeho jménem vykáleli, řekl: "Jsou zbabělci, že vykonali tu potřebu v rohu."
Jaký je tenhle muž s vlasy staženými do culíku? Platí zákon číslo jedna: Milan Knížák má vždycky pravdu. Když o tom budete pochybovat, dočkáte se prchlivé reakce, a jakmile zazní otázky na jeho případný odchod z Národní galerie, mění se v nerudného a otráveného a rozhovor ukončí.
Umíte si udělat ze sebe legraci? Zasmál jste se skupině mladých umělců, kteří vytvořili mystifikační výstavu vašich obrazů a nabízeli je vaším jménem? Dokonce tam uvedli vaši adresu.
Ta adresa byla neplatná.
Pobavilo vás to, nebo naštvalo?
Nechalo mě to lhostejným.
Nešel byste si k nim "váš" obraz koupit?
Jsou špatně namalované. Kopírujou mé věci bezduše. Proč bych je kupoval?
Jak se žije s tím, že má člověk tolik nepřátel?
Už jsem si zvykl. Bylo to podobné i za komunismu. Možná se mnou měl dokonce problém podobný typ lidí. Moji kritici se dnes chovají jako svazáci v roce 1948, "demokratičtí" nepřátelé jsou velmi podobní těm totalitním.
Myslíte? Tehdy jste vyčníval chováním proti režimu, teď je to asi jinak.
Stále neskrývám své názory, jen situace jsou jiné. Za komunismu jsem se choval, pokud to šlo, nezávisle. Ani dnes nechci plout hlavním proudem, podléhat módním trendům. Tehdy jsem dělal věci na ulici, dnes můžu napsat do novin, vystoupit v televizi, jednat s vládou. Tehdy to byl risk, několikrát mě zavřeli, dnes mě můžou maximálně vyhodit a já zbohatnu, neboť tady pracuju za státní almužnu.
A co když si za neoblibu můžete taky sám?
Asi to není jen chyba druhých. Jsem občas nesmiřitelný, protože jsem nerad manipulován. Podle mě mým kritikům nejvíc vadí, že jsem těžko ovlivnitelný, špatně podplatitelný.
Jak se chováte třeba v obchodě? Jste servilní zákazník vychovaný komunismem, nebo bojujete?
Když cítím křivdu, ozvu se. Ale jsem většinou tak pitomý, že to nepoznám. Pozná to až doma má žena. Jsem bohužel roztěkaný a v obchodě myslím na jiné věci, takže zásadně kupuju mouku, která je protržená, nebo mlíko, které teče. Kupuju prošlé věci...
A v restauraci? Pokud není číšník dostatečně úslužný...
...tak spíš odejdu, než abych vyvolával skandál. Nemám rád konflikty.
To mi k vám nesedí.
To je právě ten omyl. Nesnáším třeba konflikty ve vztahu. Proč být s někým, s kým si nerozumím? Ale ve svých názorech neustupuju. Vyslechnu připomínky, ale pokud mě nepřesvědčí, udělám si to po svém. Jsem schopen vyřešit konflikt, snažím se dobrat nejlepšího řešení a je mi jedno, kdo s ním přijde. Národní galerie není Milan Knížák, ale je tady pět ředitelů.
Přesvědčil vás někdo, že jste udělal chybu?
Asi tak milionkrát. Udělal jsem spoustu chyb a některé z nich si velmi dobře uvědomuju. Jaké, to si nechám pro sebe. Ale uměl jsem se i dětem omluvit, když jsem jim křivdil.
Vychovával jste dva nevlastní syny.
Mlátil jsem je normálně, jako kdyby byli vlastní.
Nebyl jste ve výchově demokrat?
Výchovu jsem převzal, když jim bylo šest a devět let. Byl jsem na ně přísný, ráno je sprchoval studenou vodou, takže řvali každý den. Kvůli otužování - měli chřipky. Manželka byla ta hodná, takže jsem byl zatlačen do role toho, kdo vyžadoval pořádek. Ale pořád mě mají rádi, jsou už dospělí a jsou to moji blízcí přátelé, pořád se táhnou domů. To, že dostudovali vysoké školy, je asi také především moje zásluha.
Vám se to nepovedlo. Vaše matka tvrdila, že jste byl nadaný, a až Praha vás v sedmnácti změnila.
Jsem nadaný a jsem vzdělaný. Na rozdíl od mnoha lidí, kteří za bolševika školy dostudovali. To klidně řeknu. Jsem mnohem vzdělanější než řada mých kolegů. Lituju toho, že jsem nemohl studovat za dnešních podmínek jak u nás, tak v zahraničí. Pořád to považuju za křivdu na mé generaci. Přesto jsem se stal profesorem a rektorem.
A to jste dokázal i bez vysokoškolského vzdělání, nad čímž mnozí kroutí hlavou.
Nakonec jsem školu dostudoval - v roce 1997 jsem udělal doktorát na AVU v Praze.
Gratuluju. Proč vás vyloučili z pedagogické fakulty i z Akademie výtvarných umění?
Byl jsem divoký a moc jsem toho chtěl. Peďák mně nevyhovoval, protože jsem si k výtvarce musel zvolit ruštinu. Ta mě rozčilovala, neučil jsem se, chtěl jsem být umělec. Ale tehdy to nebyl protest, spíš demence. Ruština je krásná, mám rád ruskou literaturu. V té době jsem to však považoval za zbytečné. Akademie mě štvala v tom, že po mně chtěli primitivní úkoly, nenutili mě, abych pracoval.
Během totality jste pořádal řadu happeningů. Třeba jste házel lidem do schránek lístky do kina tak, aby vedle sebe seděli sousedé. Proč jste to dělal?
Chtěl jsem je dostat do zvláštních situací, aby si uvědomili sílu a důležitost prožívání všech částí života.
Po lidech na ulici jste chtěl, aby kokrhali. Jak reagovali?
Různě, nikdo nekokrhal.
A dostal jste někdy?
Pral jsem se mockrát, ale ne při této akci. Popral jsem se třeba s policajty ve Vídni v roce 1968 - chovali se hrubě, tak jak to policajti dělají.
Za totality vás několikrát zavřeli a odsoudili. Co byl největší trest?
Když mě ostřihali. Přišlo mi to jako obrovská pohana. Měl jsem vztek.
Brečel jste?
Nebrečím. Málo. Schovávám si to pro sebe, před policajty bych nebrečel. Snažili se mě zlomit, ale já se nenechal.
Přesto jste se v 60. letech pokusil o sebevraždu.
Nesouviselo to jen s tím, že jsem nemohl být svobodným umělcem. Zhroutil se mi celý život, osobní. Všechno. To se v životě děje. Ale nechci o tom mluvit.
Mluvil jste o tom, že jste se pral. Zvládl byste to i teď?
Dovedu si představit, že se dostanu do situace, kdy budu muset něčemu čelit. Někdy si se slovem nevystačím. Třeba když vás v hospodě napadne opilec.
Co si myslíte o Mackově facce Rathovi?
Facka zezadu asi nebyla v pořádku. Ale Rath si všechny facky zaslouží. I ty, co ještě nedostal. Říká takové nehoráznosti, že chápu každého, kdo mu chce dát do huby. Rozhodně by mi vadilo, kdyby urážel někoho, s kým žiju.
Ale ani vy pro urážku nejdete daleko. O Havlovi jste třeba řekl, že je tragická postava našich dějin a že se v umění vyzná jako vy v hloubkovém potápění. Máte zapotřebí lidi urážet?
Tragická postava není urážka. Sliboval, že nevezme žádnou restituci, a vzal všechno. Dodnes stojí jeho pomník v podobě zruinovaných barrandovských teras. Ve funkci zůstal, jak nejdéle mohl, dokonce kvůli úspěchu v té poslední volbě zavřeli Sládka. Zradil sám sebe. Choval se jako prezident nestandardně, jako monarcha. Zažil jsem to na vlastní kůži. Třeba ve spojitosti s požadovanou zápůjčkou Picassových děl do Francie. Kdyby odešel v červnu 90, tak jak sliboval, byl by velkou osobností českých dějin.
Odejít včas je umění - umíte to?
Nejsem v politické profesi.
I ze zaměstnání se dá odejít včas anebo pozdě.
Dnes se ukazuje, že nejen mladí, ale i spousta důchodců odvádí kvalitní práci.
Ve funkci šéfa Národní galerie jste devět let od té doby, co vás do ní dosadil tehdejší ministr kultury Dostál. Nebylo by vhodnější, kdybyste tam byl jako vítěz konkurzu jmenován dočasně, třeba na čtyři roky? Pak by odpadly mnohé diskuse.
Na to je zákon, muselo by se to změnit. A to není v mé moci.
Takhle to vypadá...
Nijak to nevypadá! To jste si vymyslel, někdo jiný si to vymyslel. Nemá smysl se o tom bavit.
Teď to vypadá, že tam můžete být doživotně.
Ano.
Jak dlouho vás to bude bavit?
Pokud budu roli plnit dobře, není důvod, abych odcházel. Je řada věcí, které musím dotáhnout.
Našel byste ve svém okolí někoho, s kým jste se nepohádal?
Nehádám se skoro s nikým.
Mou kolegyni jste třeba vyhodil po deseti minutách, to není standardní vystupování.
Měla, co chtěla. Ptala se mě na Národní galerii a byla nepřipravená. Přišla s úmyslem ublížit, měla předem jasno. Nemám, co bych takovým lidem říkal. Její otázky byly ztrátou času.
Takže přiznáváte, že jste někdy zbytečně prchlivý?
Vy jste mě takového zažil? Byl jsem na vás zlý? Ne, a to jste mi také pokládal idiotské otázky.
