Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Knihy ve stínu zborcených věží z 11. září

  1:00aktualizováno  1:00
Jen několika málo dnům se dostane výsady, že se stanou předělem v historii národa. Moderní dějiny Spojených států znají tři.

Osudné 11. září 2001 | foto: Profimedia.cz

Všechny tři znamenaly konec jedné éry, jakéhosi snu o nezranitelnosti Ameriky či představy, že nic nemůže nejmocnější zemi na světě zabránit v cestě vpřed. Jenže nejdříve přišel 7. prosinec 1941 a bolestné procitnutí z politiky nevměšování. Další přelomový den nastal 22. listopadu 1963 s atentátem na prezidenta Kennedyho. Bezprostřednost a sdílení této události skrze televizní obrazovku daly celému národu pocit společného traumatu.

Lidé si mnoho let navzájem kladli otázku: "Kde jsi byl, když zabili Kennedyho?" Tu chvíli si pamatoval každý, stala se pojítkem napříč generacemi i sociálními skupinami, jakousi společnou identifikací národa. Zmíněná otázka vydržela Američanům takřka čtyřicet let, než přišlo slunečné ráno 11. září 2001 a teroristický útok na budovy Světového obchodního centra. V troskách věží našly smrt skoro tři tisícovky lidí. Od onoho dne se už na Kennedyho nikdo neptá.

Kdy to přijde znovu
Teroristické útoky z 11. září rozetnuly debaty o tom, zda 20. století skončilo 1. ledna 2000, nebo o rok později. Zkáza WTC předznamenala konec starého světa: Amerika - především New York, to bezstarostné město - si musela urychleně osvojit elementární bezpečnostní pravidla. Multikulturnost, jež leží v samém základu Spojených států, dostala povážlivou trhlinu. Muslimové a s nimi všichni, kteří se jim podobali, začali být podezřelí. V New Yorku zavládla zvláštní atmosféra: město se sice zázračně rychle vzpamatovalo a žije dál v hektickém tempu, ale zároveň čeká, kdy k podobnému útoku dojde znovu. Otázka nezní "zda", ale "kdy".

Počáteční šok ze ztráty blízkých, tolik milované dominanty města i starých jistot, i celonárodní trauma se samozřejmě staly živnou půdou pro umělecké zpracování. První zareagovali básníci: Marvin Bell napsal báseň Zvuk kroků toho, jenž vstal z mrtvých onoho osudného dne v noci, když nemohl spát.

Galway Kinell, jeden z posledních žijících velkých básníků 60. let, k prvnímu výročí tragédie uveřejnil rozsáhlou poému Po pádu věží, jakési rekviem za všechny oběti teroristických útoků. Sám však přiznal, že se mu báseň vzhledem k rozsahu neštěstí nepsala lehce, teprve po šesti měsících pokusů začala dostávat správný tvar.

Příliš čerstvé trauma
Oč těžší to tedy museli mít prozaici! V prvních letech se na pultech amerických knihkupectví neobjevil jediný významný román, v jehož středu by bylo 11. září. Jako by trauma bylo příliš čerstvé. Pokud už nějaké dílo vyšlo, dočkalo se jen okrajového zájmu kritiky i čtenářů (částečnou výjimku tvoří pouze román Pattern Recognition sci-fi autora Williama Gibsona).

Americké prozaiky předběhli Francouzi: již k prvnímu výročí útoků vyšly ve Francii tři romány. Nejlepší z nich je Windows on the World od známého provokatéra Frederica Beigbedera, jenž pro tentokrát nechal satirický tón stranou a v díle, jehož jednotlivé kapitoly jsou vlastně záznamem časového období mezi nárazem prvního letadla do WTC a pádem druhé věže, vyjádřil trochu překvapivě Americe sympatie.

První americkou reflexí událostí 11. září se tak trochu paradoxně stal komiks Arta Spiegelmana, známého tvůrce Mause a nositele Pulitzerovy ceny, jenž v té době bydlel jen pár set metrů od místa útoků. Jeho vyprávění tvoří deset grafických příběhů, na nichž autor pracoval takřka dva roky, a má místy politický nádech - jako většina Newyorčanů je i Spiegelman přesvědčený antibushovec.

Na románové zpracování 11. září museli Američané čekat do října 2005, kdy vyšel druhý román "zázračného dítěte americké literatury" Jonathana Safrana Foera Příšerně nahlas a k nevíře blízko. Tragédie je tu zachycena očima desetiletého Oscara, který onoho osudného dne ztratil v troskách WTC otce. Ve svém díle nabízí Foer zajímavou paralelu: útoky z 11. září totiž připodobňuje ke spojeneckému náletu na Drážďany z druhé světové války.

Optika vítězství a porážky se u něj mění podle toho, jakýma očima se na událost díváme, lidské utrpení však zůstává nezměrné, ať už je na jakékoli straně.

Ti po Foerovi
Pak už romány následovaly jeden za druhým a začala se objevovat i velká jména, například John Updike s románem Terorista či naposledy Padající muž Dona DeLilla. Je zajímavé, že naprostá většina z nich nahlíží tragické události očima obyčejných Američanů, pro něž 11. září znamená buď začátek nového života, který je o tolik horší nežli ten před útoky, jako je tomu v případě DeLillových hrdinů, nebo naopak jeho konec, například v románu Brooklynské panoptikum Paula Austera.

Někdy však 11. září slouží jen jako spouštěcí mechanismus pro to, co by stejně jednou nastalo. Tak je tomu se životy protagonistů románu Císařovy děti Claire Messudové. A konečně existují knihy, kde je 11. září strašlivou připomínkou toho, jak moc může velká historie ovlivnit životy lidí okolo nás, ale naši už beztak komplikovanou pozici nijak nevylepší - rozvádějící se manželský pár v grotesce Americký problém Kena Kalfuse by o tom mohl říci své.

Zcela zvláštní kapitolu tvoří díla, v nichž se autoři odvážili dívat se na události z druhé strany. Je příznačné, že v současných Spojených státech, jež se tak pyšní demokratickou tradicí, avšak po spisovatelích se požaduje tvrdá autocenzura, si troufli nahlédnout do myslí teroristů jen ti největší: část DeLillova Padajícího muže je vyprávěna z pohledu jednoho z Arabů, kteří tvořili součást Attova komanda, Updikův román popisuje vývoj amerického muslimského mladíka, jenž vyrůstá v chudé předměstské čtvrti New Yorku a nakonec dochází k tomu, že terorismus je jediným východiskem z pasti jeho života.

Když se díváme na defilé anonymních hrdinů všech těch románů, zjistíme, že vždy jde o ty, kteří inferno 11. září přežili. Vnucuje se tedy otázka: kdo je vlastně obětí teroristických útoků? Je to těch 2749 lidí, kteří toho rána zahynuli, či desetitisíce jejich příbuzných, známých, kolegů z práce? Nebo snad jsme to všichni my, kteří užíváme výhod, pohodlí a bezpečí západní civilizace?

Anebo je to úplně jinak a za všechno si můžeme sami? Vždyť podobnou tragédii spousta analytiků a vlastně i umělců předpovídala. Jenže než k ní došlo, považovali jsme jejich díla za sci-fi. Rozhodně se dá předpovědět, že čím více let uplyne od 11. září 2001, tím častěji se budeme s touto tematikou v dílech amerických umělců setkávat. A v tom je snad jakýsi přínos této tragédie: moderní americká literatura tu našla své veliké téma.

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Spisovatelka Leila Slimani
Sex tu ovládl peněženky, v Maroku se za něj ženy stydí, říká spisovatelka

Leila Slimani je spisovatelka francouzsko-marockého původu. V češtině jí letos vyšla kniha Něžná píseň. Chůva v ní zavraždí dvě malé děti.  celý článek

Motiv z obalu českého vydání knihy Otrok
RECENZE: Otrok se podobá dílu Paula Coelha. Chybí mu humor

Jak moc jsme otroky vlastních negativních myšlenek, obav, problémů, křivd a provinění? Útlý bestseller Otrok spisovatele Ananda Dilvara nachází prostřednictvím...  celý článek

Americká komička Amy Schumerová ve svém pořadu
Amy Schumerová zve na svůj pohřeb. Pít se bude moskevská mula

Dialogem se svou vaginou začíná knihu málokterá spisovatelka. Jenže Amy Schumerová není ledajaká autorka. Je to především komička a herečka, která si zakládá...  celý článek

Škoda Superb 1,8 TSI Style...
Škoda Superb 1,8 TSI Style...

r.v. 2016, naj. 47 365 km, benzín
639 000 Kč (s DPH)

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.