Od začátku do konce je silným dokumentem o jedné z nejzásadnějších postav naší výtvarné scény posledního půlstoletí. Podobně jako z děl na výstavě, i z knihy je cítit promyšlenost Malichovy práce, nutkání tvořit a nechat se ve své tvorbě vést vnitřním hlasem, světlem, pokorně přijatou nevyhnutelností vlastního génia.
"Jako by to dělal mimozemšťan," říká v jednom místě rozhovoru Volf. A Malich reaguje: "Jsem zřejmě přišedší odjinud." Odtud název knihy.
Karel Malich je vizionářem a podle Volfa zaslouží přirovnat třeba k Františku Kupkovi. "Nic nepřebíral, nepřejímal, nenapodoboval. Na vše si přišel sám, pečlivým pozorováním a zkoumáním přírody," vysvětluje autor knihy Volf.
Výtvarník se proslavil především drátěnými plastikami. "Jsou jeho zásadním vynálezem a současně jedním z největších příspěvků českého umění druhé poloviny dvacátého století. Jsou originálním médiem. Je v nich obsaženo poznání, pokora, tajemství, prostor, energie a něco, co přesahuje naši existenci," připomíná Volf.
Malich například vzpomíná, jak u objektu Ještě jedno pivo z roku 1976 poprvé použil dráty. "Zaklenul jsem prostor," popisuje. Jde o revoluční dílo, jímž umělec začal prošlapávat úplně novou cestu sochařství, dráty použil pro ty části těl, které pro něj nebyly viditelné. Málokdo si však v tu chvíli uvědomoval, o jaký průlom jde.
"První to vzali vážně Jana a Jiří Ševčíkovi, po nich přišel Karel Srp. Taky sem jezdili cizinci, které vzrušovalo, že se tady dělá něco, co je v podstatě režimem nežádoucí," vysvětluje výtvarník. Ke klasické sochařině však netíhl. "Když se na škole dělala hlava z hlíny, říkal jsem si, co je uvnitř. Hlína? To je přece blbost dělat jenom povrch a vevnitř aby bylo bláto, rozčilovalo mě, že se vyráběl obal."
Umělec se však věnuje také pastelovým obrazům, které jako by vznikaly skrze něj. Podle Volfa jsou plny víry, ačkoliv Malich sám má k víře osobitě váhavý vztah. "Ale hlavně: je v nich radost, krása, soulad a naděje, která připomíná, že všechno naše konání má nějaký vyšší řád," míní kritik.
Necítím, že bych byl na konci
Publikace končí působivým epilogem složeným z SMS zpráv o Malichově výstavě, ale předchází mu otázka, která se týká umělcova věku. Vždyť za pár týdnů oslaví 89 let. "Necítím, že bych byl na konci, ale je mi fůra roků. Myslím, že potom to všechno začne nějak znova. Duše je vánek. Přemítající vánek."
Ten, koho oslovila výstava na Hradě, může ji mít v tomhle knižním provedení doma. Je to monografie, k níž se člověk často a rád vrací, číst je možné namátkou a napřeskáčku, listovat obrazy a vždycky najít něco podnětného.
