Autorka předesílá, že její výpověď je krajně subjektivní, že v knize pohled na minulost z odstupu ani z více stran nenajdeme.
To mnohé prozrazuje především o pravé povaze poválečného Československa. Toho Československa, kde byl Svoboda nejprve spontánně uctíván jako generál osvoboditel a nesporný národní hrdina, a pak využit nastupujícím Gottwaldovým režimem, po roce 1948 sesazen z funkcí, vězněn a odsouzen k zapomnění.
Té země, kde byl armádní generál Svoboda o dalších pár let později rehabilitován, posléze zvolen prezidentem a krátce poté opět potupně sesazen a znovu zasunut do normalizačního sarkofágu zapomenutí.
Jaké bylo toto Československo? Podobné jako značná část knihy Zoe Klusákové: Nevím, a nechci vědět. Zločinný nebyl systém, byli jen tu a tam démoničtí kariéristé a našeptávači.
Zajímavé pasáže čekají čtenáře v první části knihy, kde autorka líčí mládí otce či pobyt rodičů u užhorodské posádky. Tam se také autorka 4. prosince 1925 narodila. Potěší množství fotografií i drobná vzpomínka, jak získala Zoe Klusáková své zřídka užívané křestní jméno: její bratr losoval lístečky s možnými jmény z otcovy vojenské čepice.
Dramatické je líčení pohnutých osudů za německé okupace, kdy celá Svobodova rodina spolupracovala s odbojovou organizací Obrana národa; bratr Klusákové Miroslav byl mezi těmi, kteří na to doplatili životem – zemřel v koncentračním táboře Mauthausen.
Tady nelze v úctě nesmeknout před odvahou, kterou za války celá rodina v čele se Svobodovou ženou Irenou musela prokázat. (Ludvík Svoboda v červnu 1939 ilegálně odešel do Polska, kde pak velel vznikající československé jednotce.)
Jenže když dojdeme ke květnu 1945, začínají se vzpomínky Zoe Klusákové halit stále více do ideologické mlhy, kterou proniká světlo jediného náboženství: víra ve věčné přátelství Československa se Sovětským svazem. Stejný cit, kterým žil asi až do konce života i Ludvík Svoboda.
Hlavní vinu za zločinnou atmosféru padesátých let například klade Klusáková na bedra velitele vojenské rozvědky Bedřicha Reicina, "všestranně záporného člověka, zloducha". Pokud se do dění v Československu vměšovali sovětští maršálové, tak máme věřit, že jen proto, aby napravovali temné činy tuzemských "Berijů".
Velmi opatrné je Klusákové hodnocení pražského jara, následné líčení situace po obsazení země vojsky Varšavské smlouvy ukazuje, kde Klusáková při sepisování pamětí nadobro ztratila půdu pod nohama.
Snad největší kritiky se zde dopouští, když se obrací jako k jistotě k postoji svého otce. Cituje jej: Svoboda srpen 1968 označil za politickou chybu, která nadlouho "poškodí Sovětský svaz a socialistické společenství" a která "na generace znepřátelí naše národy".
Pak už přišla normalizace. Kniha telegraficky líčí Svobodovo působení v úřadu prezidenta a budí dojem, že je v této fázi opisována z článků z dobových novin: omezuje se prakticky jen na výčet oficiálních návštěv a přijatých delegací.
Nic se nedozvíme o tom, jak v té době žila Zoe Klusáková, co tehdy dělal její manžel, dlouholetý komunistický ministr kultury Milan Klusák.
V roce 1979 Ludvík Svoboda umírá – a zde kniha končí. Dál jako by historie nepokračovala. Zbylo jen prázdno. A v tom tkví to nejvýmluvnější svědectví pamětí Zoe Klusákové.
