Klub 54 tančí na retrovlně diskoték

Praha - Vrcholila léta sedmdesátá, velkoměstská mládež se opájela světly a rytmy obřích diskoték, jež symbolizoval John Travolta v Horečce sobotní noci - a Mark Christopher, autor retrofilmu Klub 54, jenž právě dnešní silvestrovské noci vstoupí do tuzemských kin, se teprve chystal k maturitě na střední škole v iowském městečku Fort Dodge. "Tehdy bylo pověstné Studio 54, diskotékový ráj na newyorském Manhattanu určený pouze pro nejzářivější z celebrit, právě na vrcholu své slávy," vzpomíná režisér. "I u nás v Iowě jsem o tomhle klubu věděl všechno a věčně jsem o něm snil - vždy i jenom číst o 'čtyřiapadesátce' bylo tak vzrušující..."

Christopherově snímku se dostalo různých žánrových - přízvisek, od "revivalu travoltovské diskotékové scény" až po "dance story", tedy taneční příběh stvořený pro ohnivou krasavici Salmu Hayekovou, nedávnou hvězdu karlovarského filmového festivalu. Ale hlavní role tu patří efébsky půvabnému mladíkovi jménem Shane (hraje ho Ryan Philippe), jenž se z davu prosebníků před přísně střeženou bránou vysněné megadiskotéky přece jen dostane dovnitř - a postupně stoupá na žebříčku tamní podivné kariéry. Když získá třebas jen místo stálého barmana, oděného od pasu nahoru pouze v motýlku, stává se už hvězdou; může být totiž "při tom", na divokých večírcích plných drog, sexu, tance a závějí dolarů pro bizarní společenství vyvolených. Vždyť nejen kněžna Grace Kellyová tu ohlásí svou návštěvu! Jenže na krále podniku Stevea (podle skutečné postavy jej ztvárnil Mike Myers) si došlápnou daňové úřady a zářivá legenda takzvané disko-kultury se přes novoroční noc rozpadne v prach...
Přesnou repliku dobového Studia 54 začal Christopherův tým budovat loni, částečně na místě někdejšího skutečného klubu, částečně v torontském komplexu Cinespace. Kostýmy, světla, líčení, všechno muselo věrně odpovídat módnímu stylu let 1979-80. "Točili jsme svým způsobem ve zvláštním, nádherném vesmíru," říká režisér, "a bylo fascinující sledovat, jak ono mrtvé disko před našima očima postupně ožívá - po více než deset nocí."
S filmovou retrovlnou, kterou ve Spojených státech podpořil nečekaný úspěch před časem obnovené premiéry travoltovského muzikálu Pomáda i nové vydání soundtracku k filmu Horečka sobotní noci, se samozřejmě veze dobová hudba. Klub 54 není výjimkou a provází jej diskotékové dvojalbum nazvané příznačně 54.
Producenti použili obvyklé "obezličky": nově natočili dvě skladby, z nichž vyniká zvláště If You Could Read My Mind. Jejím autorem je kanadský písničkář Gordon Lightfoot, oblíbený autor Františka Nedvěda. Diskoaranžéři však zatočili s jeho hudbou jinak a píseň nechali nazpívat trojicí dam: černou Ultra Naté, bílou Amber a latinskou Jocelyn Enriquezovou. Zbytek dvojalba 54 tvoří dřevní diskotéková hudba v podání Silver Convetion, The Miracles, Edwyna Stara a dalších, jsou tu i Blondie, kteří se na jaře 1999 vracejí na scénu, a jejich trhák Heart Of Glass. Éra stříbrných diskokoulí, světelných parketů a rozkomíhaných kyčlí neměla v Americe tak umolousaný přídech, jako na starém kontinentu nebo v Československu, kterým cloumal nejeden diskopříběh. Alespoň rytmus taneční hudby šlapal za mořem naprosto spolehlivě.