Pro Klienta je příznačná jevištní stylizace. Nejen proto, že hrdinové, manželský herecký pár, právě zkouší drama Arthura Millera Smrt obchodního cestujícího; i celá stavba příběhu připomíná bytové divadlo.
Po hrozivém prologu, kdy jejich dům hrozí zřícením, si najde dvojice náhradní bydlení se stopami cizí minulosti. Oba byty slouží jako dekorace, věci po bývalé nájemnici a jejím dítěti mají úlohu rekvizit – a stačí bezstarostně otevřené dveře, aby jimi vstoupilo záhadné násilí coby dědictví po neméně tajemné předchůdkyni. Proti manželčině vůli bere muž spravedlnost do vlastních rukou a spustí tak proces vzájemného odcizení. Zraňuje, protože pátrá, a pátrá, protože mu to nedá; z pochopitelné touhy po pravdě a pomstě se stává chorobná posedlost, zanechávající hlubší stopy než kapky krve na schodech.
Ani v Klientovi nepěstuje Farhadi žádný venkovský folklor. Pohybuje se v moderní metropoli, mezi lidmi „od kultury“, k jejichž běžné výbavě patří auta, mobily, kreditní karty. Liší se pouze místní zvyklosti včetně pasivní role policie, drobný politický odkaz – „tři místa neprošla cenzurou“, zazní tu zmínka o Millerově klasice, ale hlavně chápání mravních kategorií cti a očisty.
Střízlivě civilní výraz pomáhá režisérovi budovat výbušné napětí ze zdánlivě idylických chvilek, třeba při dětské návštěvě u večeře. Kvůli konečnému efektu se zápletka poněkud uměle komplikuje, nicméně pointa ve finále nese vedle originality i čistou sílu – jako vždy, když se volí mezi trestem a slitováním.
Tichá filmařská působivost Klienta je zkrátka nepochybná, přestože udělení Oscara si tentokrát nelze odmyslet od režisérova bojkotu ceremoniálu kvůli Trumpovu přístupu k cizincům z muslimských zemí.
